26 Cdo 1533/2001

Plný text

26 Cdo 1533/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně G. L. - spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. V., o strpění užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 9/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2001, č.j. 23 Co 126/2001 - 23, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 12. 2. 2001 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, podle kterého bude žalovanému uložena povinnost „strpět užívání nemovitosti domu čp. [č.p.] se st. parc. 2645 (dále též jen \"předmětná nemovitost\"), vše zapsáno na LV [LV], k. ú. L., obec P., u Katastrálního úřadu P., žalobcem v rozsahu Smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 01. 1998“; zároveň navrhla, aby soud vydal předběžné opatření, jímž by žalovanému zakázal „jakýmkoli způsobem“ jí bránit v užívání předmětné nemovitosti „v rozsahu Smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 01. 1998“. Poté, kdy Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 2. 2001, č.j. 12 C 9/2001 - 7, návrh na vydání předběžného opatření odmítl, navrhla žalobkyně vydání předběžného opatření znovu, když tentokrát žádala, aby bylo žalovanému uloženo „zdržet se zásahů do práv žalobce k domu čp. [č.p.] se st. parc. 2645, vše zapsáno na LV [LV], k. ú. L., obec P., u Katastrálního úřadu P., žalobcem v rozsahu Smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 10. 01. 1998, uzavřené mezi panem J. F. na straně pronajímatele a společností G. L. na straně nájemce, a to umožnit žalobci vstup do předmětné nemovitosti, předat žalovanému klíče od všech jím uzamčených prostor, strpět vybírání žalobcem úplaty od třetích osob za užívání nemovitosti a strpět žalobci dát prostor v nemovitosti dále do podnájmu“.

Citovaný (v pořadí druhý) návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 1.3. 2001, č.j. 12 C 9/2001 - 14, a k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2001, č.j. 23 Co 126/2001 - 23, potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Městský soud - shodně se závěrem obvodního soudu - shledal návrh na vydání předběžného opatření nedůvodným, když výše označenou smlouvu o pronájmu předmětné nemovitosti posoudil jako neplatnou ve smyslu § 37 odst. 2 a § 39 obč. zák.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (s odkazem na § 237 odst. 3 o. s. ř.), když uvedla, že má „vážné pochybnosti o správnosti právního názoru vysloveného soudy obou stupňů“ na možnost souběžné existence smlouvy o nájmu nemovitosti a smluv o nájmu bytů, popř. nebytových prostor v této nemovitosti. S poukazem na „písemné stanovisko“ Ú. s. a p. A. ČR se pak podrobně zabývala označenou právní problematikou a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil, aby „ve svém rozhodnutí zaujal právní stanovisko poskytující výklad předmětné právní otázky“ v souladu s jejím právním názorem, a aby odvolacímu soudu uložil jejímu návrhu vyhovět.

Žalovaný vyslovil v písemném dovolacím vyjádření názor, že napadené rozhodnutí je „v souladu s platnými právními předpisy ČR“, a že dovolání žalobkyně „nesplňuje podmínky stanovené zákonem“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o. s. ř.), a že má obsahové i formální znaky uvedené v § 241a o. s. ř. Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.),

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).

Usnesení napadené dovoláním žalobkyně je usnesením potvrzujícím, a již proto na ně nelze vztáhnout ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejsou však naplněny ani předpoklady stanovené v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. V obou těchto procesních ustanoveních (jako ostatně v celém § 237 o. s. ř.) je totiž upravena přípustnost dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku či usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil, však není rozhodnutím soudu ve věci samé, a nemůže mít proto - ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - „ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“

Aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jíž se dovolatelka dožaduje, nepřichází tedy v úvahu a napadené rozhodnutí zároveň nelze podřadit ani dalším ustanovením občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ( srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání žalobkyně nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a tento závěr s sebou nese konečné posouzení mimořádného opravného prostředku, uplatněného žalobkyní, jako nepřípustného.

Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu