Plný text
26 Cdo 1687/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně J. K., bytem v [adresa] zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované městské části Praha 1, se sídlem [adresa] IČO [IČO], o uložení povinnosti učinit nabídku k prodeji bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 66/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 30 Co 399/2014-64, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 30 Co 399/2014-64, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2014, č. j. 26 C 66/2013-41, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované nabídnout žalobkyni prodej ve výroku označené bytové jednotky za kupní cenu stanovenou dle zásad privatizace bytového fondu v Praze 1 a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jak v závěru, že žalovaná není nadále vázána dříve učiněnou nabídkou, která nebyla akceptována (k otázce včasného prohlášení učiněného osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiného jejího včasného jednání, z něhož lze dovodit její souhlas s přijetím návrhu dle § 43c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99, publikovaný pod č. 17/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009), tak v závěru, že žalovaná jako vlastník není povinna předmětnou bytovou jednotku převést do vlastnictví žalobkyně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 275/2011, příp. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolací argumentace žalobkyně (dovolatelky), týkající se administrativního rozdělení bytu, vzniku společného nájmu a přechodu nájmu nemá na správnost napadeného rozhodnutí žádný vliv a nemůže založit povinnost žalované nabídnout žalobkyni předmětný byt k odkoupení na základě nové nabídky. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2015 JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu