Plný text
26 Cdo 1746/2026-166
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Š. K., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované I. O., zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem [adresa] o návrhu na zrušení rozhodnutí o změně prohlášení vlastníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 397/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2026, č. j. 21 Co 237/2025-136, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2026, č. j. 21 Co 237/2025-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2026, č. j. 21 Co 237/2025-136, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2026, č. j. 21 Co 237/2025-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce, který má v dosud nevypořádaném společném jmění manželů se svou bývalou manželkou M. K. bytovou jednotku č. [číslo] vymezenou podle zák. č. 72/1994 Sb. v budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY v obci XY, část obce XY, a s jednotkou spojený podíl o velikosti ideálních 804/1873 na společných částech domu č. p. XY a na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „jednotka č. [číslo]“, „budova“ a „pozemky“), se domáhal zrušení rozhodnutí žalované, vlastnice bytové jednotky č. [číslo] v budově (dále jen „jednotka č. [číslo]“) ze dne 2. 10. 2024 o změně prohlášení vlastníka budovy ze dne 20. 3. 2003.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 8. 2025, č. j. 8 C 397/2024-78, vyslovil, že rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2024 o změně prohlášení vlastníka ze dne 20. 3. 2003 je neplatné (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 21 Co 237/2025-136, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 3. 2026, č. j. 21 Co 237/2025-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I) a změnil ve výroku II ohledně výše přisouzené náhrady nákladů řízení (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Po doplnění dokazování zjistil, že budova byla rozdělena na jednotky č. [číslo] a č. 2974/2 dohodou spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy a pozemků ze dne 20. 3. 2003 (dále též jen „prohlášení vlastníka“), která určila za společné části budovy mimo jiné schodiště, podesty, chodby, zádveří, prostor pod schodištěm, garáž a lodžii v 1. nadzemním podlaží. Prohlášení vlastníka obsahovalo rovněž ustanovení, že společné části domu budou společné všem vlastníkům jednotek, kteří jsou oprávněni je užívat a zároveň povinni umožnit jejich revize a přispívat na jejich opravy a údržbu podle výše spoluvlastnických podílů. Spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a na pozemcích byl stanoven u jednotky č. [číslo] ve výši ideálních 804/1873 a u jednotky č. [číslo] ve výši ideálních 1069/1873.
5. Žalovaná dopisem ze dne 2. 10. 2024 informovala žalobce, že z pozice většinové spoluvlastnice budovy poskytla souhlas s následující změnou prohlášení vlastníka (dále jen „Změna prohlášení vlastníka“):
A. prostory dvojgaráže v 1. NP budovy budou užívány dle pravidel stanovených rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2008, č. j. 34 C 3/2005-211, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2012, jehož přílohou je výkres Ing. L. P., IČ [IČO], přičemž dle tohoto je vlastník jednotky č. [číslo] povinen zdržet se užívání části dvojgaráže v budově označené pod písm. „A“ ve výměře 15,5 m2, a vlastník jednotky č. [číslo] povinen zdržet se užívání části dvojgaráže v budově označené pod písm. „B“ ve výměře 12,7 m2; tento rozsudek a výkres je přílohou této změny prohlášení vlastníka;
B. prostory chodeb umístěné v 1. NP budovy budou užívány tak, že a) skříň za vchodovými dveřmi a vestavěnou skříň u vstupu do dvojgaráže jsou vlastníci jednotek oprávněni užívat v poměru svých spoluvlastnických podílů 57:43, b) kotelna bude užívána podle určeného způsobu využití daného prostoru (vytápění a ohřev vody), c) prostor pod schodištěm bude ve výlučném užívání vlastníka jednotky č. [číslo] v rámci poměru 57:43 plochy chodby a uzamykatelný prostor pod schodištěm bude užíván k uskladnění movitých věcí nezbytných pro údržbu a správu domu, případně též věcí správce domu, d) prostory chodby jsou vlastníci jednotek oprávněni užívat společně, nicméně vlastník jednotky č. [číslo] je oprávněn na této chodbě umístit a užívat vestavěnou skříň o rozměrech 2,7 m x 0,5 m, a dále také dva drobné poličkové stolky, každý o rozměrech 1 m x 0,5 m, e) prostory venkovní terasy budou vlastníci jednotek užívat tak, že vlastník jednotky č. [číslo] je oprávněn užívat prostory v pravé části této terasy a vlastník jednotky č. [číslo] je oprávněn užívat prostory v levé části této terasy, přičemž vlastník jednotky č. [číslo] je povinen zdržet se všeho, čím by vlastníku jednotky č. [číslo] bránil v přístupu k uzávěru vody pro zálivku zahrady (umístěn v levém rohu terasy) a také vedení zahradní hadice z tohoto uzávěru vody podél levé obvodové zdi domu a dále v trávě podél betonového ohraničení terasy směrem do zahrady v pravé části užívané vlastníkem jednotky č. [číslo],
C. prostory schodiště z 1. NP do 2. NP vč. podesty v mezipatře a podesty u jednotky č. [číslo] jsou vlastníci jednotek oprávněni užívat společně, nicméně vlastník jednotky č. [číslo] je oprávněn na této podestě u své jednotky umístit a užívat vestavěnou skříň o rozměrech 2,1 m x 0,5 m, a to při stěně naproti schodišti,
D. prostory schodiště z 2. NP do 3. NP vč. podesty v mezipatře a podesty u jednotky č. [číslo] budou užívány pouze pro přístup vlastníka jednotky č. [číslo] k této jednotce, přičemž vlastník jednotky č. [číslo] má právo umístit na mezipodestě stojany pro květiny a na podestě u své jednotky umístit a užívat vestavěnou skříň o rozměrech 2,1 m x 0,5 m, a to při stěně naproti schodišti,
E. z pozemku parc. č. XY, zahrada, je vlastník jednotky č. [číslo] povinen zdržet se užívání částí pozemku parc. č. XY označených písm. „A“ ve výměře 133,1 m2 a vlastník jednotky č. [číslo] je povinen zdržet se užívání části pozemku parc. č. XY označené písm. „B“ ve výměře 97,9 m2 (pro bližší identifikaci jednotlivých prostor určených k výlučnému užívání vlastníků jednotek nebo k umístění příslušných movitých věcí odkazovala Změna prohlášení vlastníka vždy na přílohové výkresy).
Podle dalších ustanovení společné části, vyjma těch, pro které podle předchozího textu platí, že jsou v užívání konkrétních vlastníků jednotek, mají právo užívat všichni vlastníci jednotek tak, aby tím nebyla dotčena práva vlastníka(ů) ostatních jednotek. Vlastníci jednotek jsou současně povinni společně a společným nákladem zajišťovat jejich správu, provoz, opravy, péči o ně, jejich stavební úpravy a jiné změny a případné revize. Musí je udržovat volné/průchodné s tím, že hlavní uzávěry médií musí být neustále přístupné. Uživatelé jednotek jsou povinni zdržet se ve společných částech umisťování snadno vznětlivých, hořlavých nebo jinak nebezpečných látek, či užívání otevřeného ohně a kouření, osoba odpovědná za správu domu je oprávněna odstranit bez náhrady umístěné či odložené věci nepatřící k vybavení domu, zejména pak věci, které mohou způsobit škody na majetku či zdraví. Uživatelé jednotek jsou dále povinni dodržovat klid, pořádek a čistotu ve společných částech a varovat se jednání porušujícího dobré mravy a veřejný pořádek. V době od 22 hod. do 6 hod. se uživatelé jednotek zdrží vytváření nadměrného hluku, používání hlučných přístrojů, hry na hudební nástroje atp. V případě znečištění společných částí budovy je vlastník jednotky, který takové znečištění sám způsobil či je způsobila osoba, kterou takový vlastník sjednal či vpustil, povinen takové znečištění společných prostor neprodleně odstranit a společné prostory uklidit, a to na vlastní náklady. Jakékoli úpravy společných částí v užívání konkrétních vlastníků jednotek podléhají souhlasu vlastníků jednotek, pokud mohou ovlivnit vzhled nebo tvar domu. V případě chovu domácích zvířat v bytě je uživatel jednotky povinen dbát na to, aby nedocházelo k obtěžování jiných uživatelů zejména pachem, hlukem nebo znečišťováním společných částí a je povinen dodržovat hygienické, veterinární a bezpečnostní předpisy (dále jen „Ostatní ustanovení“).
Pro vyjádření souhlasu se Změnou prohlášení vlastníka byla žalobci určena lhůta 10 dnů ode dne, kdy se dopis, na němž byla zaznamenána, dostane do jeho dispoziční sféry.
6. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 3/2005 se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala proti původním žalovaným manželům K. a E. P. (tehdejším spoluvlastníkům jednotky č. [číslo]), aby se zdrželi užívání 15,5 m² z celkové plochy dvojgaráže ve spoluvlastnictví účastníků, situované v prvním nadzemním podlaží budovy, a 133,1 m² pozemku parc. č. XY. Žalobu odůvodnila tím, že dne 29. 12. 2006 informovala původní žalované o předmětné úpravě rozsahu užívání garáže a zahrady, kterou ale nerespektovali. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č. j. 34 C 3/2005-211, žalobě vyhověl, avšak Městský soud v Praze jej k odvolání žalovaných změnil rozsudkem ze dne 3. 6. 2013, č.j. 53 Co 223/2008-340, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2013, tak, že žalobu zamítl se závěrem, že i když bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaných, žalobkyně netvrdila, že by noví spoluvlastníci jednotky č. [číslo] rovněž porušovali jí stanovený způsob užívání garáže a pozemku, pročež odpadl důvod, pro který byla žaloba podána.
7. Žalobce na doručenou Změnu prohlášení vlastníka reagoval e-mailem ze dne 14. 10. 2024, ve kterém s ní vyjádřil nesouhlas.
8. Manželství žalobce s M. K. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 14. 2. 2022. Do současné doby je vedeno řízení o vypořádání jejich společného jmění manželů, v němž se nachází i jednotka č. [číslo]. M. K. v písemném prohlášení ze dne 14. 1. 2026 uvedla, že souhlasila s podáním žaloby na zrušení rozhodnutí o Změně prohlášení vlastníka, kterou podal její bývalý manžel, a plně se ztotožňuje s jejím obsahem i žalobním návrhem.
9. Po právní stránce odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v dané věci byly splněny předpoklady soudního přezkumu rozhodnutí žalované o Změně prohlášení vlastníka, jak vyplývají z přiměřené aplikace § 1209 odst. 1 (ve spojení s § 1169 odst. 3) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žaloba požadující „zrušení“ uvedeného rozhodnutí, která z obsahového hlediska připouští i vyslovení jeho neplatnosti, byla podána včas a nic na tom nemění, že některá (nezbytná) skutková tvrzení do ní žalobce doplnil až po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty pro její podání na podkladě poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí žalované směřuje primárně k přenechání vymezených společných částí domu a pozemků do výlučného užívání jen některého z vlastníků jednotek, a zasahuje tak do předmětu vlastnictví vlastníků jednotek z hlediska účelu jeho využití, a je proto dán důvod pro jeho přezkum podle § 1209 odst. 1 o. z., když žalobce jinou účinnou obranu proti takovému rozhodnutí k dispozici nemá. Za neopodstatněnou považoval námitku žalované, že na žalující straně je dán nedostatek (aktivní) věcné legitimace, jestliže žaloba byla podána jen žalobcem a nikoli také jeho bývalou manželkou (spoluvlastnicí jednotky č. [číslo]). Poukázal přitom na prohlášení M. K. ze dne 14. 1. 2026, v němž s postupem žalobce souhlasila, a nadto podání žaloby považoval za běžnou záležitost rodiny (§ 694 o. z.), která nevyžaduje souhlas obou manželů. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1301/2019, a odbornou literaturu zmíněnou i soudem prvního stupně dále dovodil, že změna prohlášení vlastníka, v jejímž důsledku se (jako v této věci) modifikuje rozsah užívání společných částí domu a pozemku tak, že vyhrazenou jejich část má napříště užívat pouze některý z vlastníků jednotek, vyžaduje podle § 1169 o. z. souhlas všech vlastníků jednotek. Protože žalobce s touto změnou nesouhlasil, soud prvního stupně postupoval správně, pokud vyslovil neplatnost Změny prohlášení vlastníka. S ohledem na charakter napadeného rozhodnutí žalované mu nelze důvodně vytýkat, že rozhodl o neplatnosti dotčeného rozhodnutí jako celku, neboť „pravidla pro užívání společných částí domu, zahrady a dvojgaráže byla stanovena zcela odlišně od Dohody spoluvlastníků z 20. 3. 2003 a směřovala k výlučnému užívání částí společných částí domu (včetně garáže) a zahrady jen některým z vlastníků bytových jednotek“. Dodal, že žádná jiná dohoda ohledně rozsahu užívání společných částí domu a zahrady než Dohoda spoluvlastníků z 20. 3. 2003 uzavřena nebyla, v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 C 3/2005, nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí, jímž by bylo upraveno užívání dvougaráže a zahrady odlišně od jejího původního znění.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost odůvodnila § 237 o. s. ř. a v němž k dovolacímu přezkumu předložila několik otázek:
1) Otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda „soudy učiněné právní závěry ohledně neexistence dohody spoluvlastníků o užívání garáže a zahrady z roku 2006, přestože tuto potvrzuje rozsudek Městského soudu ze dne 3. 6. 2013, č. j. 53 Co 223/2008-340, vydaný ve sporu mezi spoluvlastníky předmětných nemovitostí, odpovídají požadavkům pro přijetí dohody spoluvlastníků o užívání společné věci, resp. části společných prostor“, jak je vymezil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 166/2025.
2) Otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, zda ,,je nutno vyslovit neplatnost rozhodnutí ze dne 2.10.2024 jako celku, neboť pravidla pro užívání společných částí domu, zahrady a dvojgaráže byla stanovena zcela odlišně od Dohody spoluvlastníků z 20. 3. 2003 a směřovala k výlučnému užívání částí společných částí domu (včetně garáže) a zahrady jen některým z vlastníků bytových jednotek, zatímco v Dohodě spoluvlastníků z 20. 3. 2003 úprava společných částí domu (včetně garáže) byla taková, že užívání bylo pro oba vlastníky bytových jednotek společné a pro užívání zahrady byla stanovena jako rozhodná jen výše spoluvlastnického podílu každého z nich, odpovídají požadavkům náležitého odůvodnění rozhodnutí dle ustanovení § 157 o. s. ř., zejména zda je lze považovat za přezkoumatelné“.
3) Otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, „zda je možné vyslovit neplatnost rozhodnutí spoluvlastníků o změně prohlášení vlastníka v části určení pravidel pro užívání společných částí bez toho, aniž by byla soudy nižších stupňů jakkoliv zjištěna existence důležitého důvodu pro vyslovení neplatnosti takového rozhodnutí spoluvlastníků, a to ještě k návrhu jen jednoho z bývalých manželů v situaci, kdy manželství zaniklo (žalobce tedy nebyl oprávněn zastupovat bývalou manželku ani v běžných záležitostech) a u jednotky nebyl vůči správci zvolen žádný společný zástupce“.
4) Otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 568/2021, „zda je možné vyslovit neplatnost rozhodnutí spoluvlastníků o změně prohlášení vlastníka v části určení pravidel pro užívání společných částí v celém rozsahu, aniž by bylo vymezeno, jak jednotlivé části rozhodnutí spoluvlastníků odporují zákonu, zvlášť pokud stanoví konkrétní pravidla pro užívání společných částí (pravidla domovního řádu či dle dřívější dohody spoluvlastníků), a to nadále dle jejich spoluvlastnického podílu.“
5) Otázku, kterou považovala za dovolacím soudem dosud neřešenou, „zda ustanovení § 1169 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku odpovídá, je-li prohlášení vlastníka v části způsobu užívání společných částí dle spoluvlastnických podílů modifikováno konkrétním způsobem užívání jednotlivých společných částí, a to vymezením konkrétních částí společných prostor, ovšem za dodržení rozdělení takového užívání dle spoluvlastnického podílu spoluvlastníka, a to i ohledem na dlouhodobě (několikaletý) fakticky spoluvlastníky realizovaný způsob takového užívání.“ Konkrétně, zda do pravidel pro užívání společných částí ve smyslu § 1169 odst. 2 písm. c) o. z., o nichž lze rozhodnout prostou většinou hlasů spoluvlastníků, patří určení konkrétních částí společných prostor, které mohou užívat jednotliví vlastníci (např. prostor za rolovacími dveřmi, místo u okna, část terasy) za podmínky, že celkový rozsah užívání odpovídá spoluvlastnickým podílům, a dále možnost umístit movité věci (skříně, květinové podnosy, poličkové stolky) do společných prostor za účelem jejich užívání podle spoluvlastnických podílů.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
11. Žalobce ve vyjádření k dovolání namítal, že žalovaná nedostála zákonnému požadavku na vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání pokládal za nepřípustné a z věcného hlediska za nedůvodné, a navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval jeho přípustností.
13. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky formulované pod bodem 1), neboť touto otázkou dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, ale závěr skutkový. V konečném důsledku totiž brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, přičemž nabízí „svůj vlastní“ (zčásti jiný) skutkový stav věci (podle kterého se žalobou napadené rozhodnutí týká prohlášení vlastníka nikoli v původním znění z roku 2003, nýbrž ve znění modifikovaném v roce 2006), vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, zejména rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2013, č. j. 53 Co 223/2008-340. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přitom samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
14. Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud v napadeném rozsudku nejprve reprodukoval důvody, pro které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2013, č. j. 53 Co 223/2008-340, zamítl její žalobu týkající se „rozvržení“ užívání dvougaráže a zahrady mezi jednotlivé vlastníky jednotek, a návazně nato hodnotil obsah dotčeného rozhodnutí v tom směru, zda poskytuje dostatečný podklad pro spolehlivé (skutkové) zjištění, že v roce 2006 skutečně (prokazatelně) byla provedena dovolatelkou tvrzená změna prohlášení vlastníka.
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná pod bodem 2), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Otázkou formulovanou pod bodem 3) pak dovolatelka napadá řešení dvou otázek hmotného práva, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
17. Předně jím brojí proti posouzení otázky, zda je dán důležitý důvod pro přezkum jejího rozhodnutí o Změně prohlášení vlastníka, jak předpokládá přiměřená aplikace § 1209 odst. 1 o. z. (§ 1169 odst. 3 o. z.). Uvedená hmotněprávní otázka však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., protože dovolatelkou předkládané (podle ní správné) řešení této otázky vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Součástí zjištěného skutkového stavu totiž nebylo zjištění, podle kterého Změna prohlášení vlastníka toliko „reflektuje na pravidla pro užívání společných částí, která byla již v minulosti fakticky i právně nastavena (viz např. rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006) a sám žalobce tyto dlouhodobě (cca 7 let) dodržoval“.
18. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Současně otázkou formulovanou pod bodem 3) dovolatelka zpochybňuje i posouzení otázky žalobcovy aktivní věcné legitimace. V této části je ovšem dovolání vadné.
20. Podle konstantní judikatury k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť neoznačila žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud při řešení dovoláním zpochybněné otázky aktivní věcné legitimace žalobce odchýlit. V dovolání označená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, a ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3196/2022, se totiž evidentně vztahují jen k posouzení otázky důležitého důvodu pro přezkum napadené změny prohlášení vlastníka (§ 1209 odst. 1 ve spojení s § 1169 odst. 3 o. z.). Problematika aktivní věcné legitimace k podání návrhu na takový přezkum, jde-li o návrh „jen jednoho z bývalých manželů v situaci, kdy manželství zaniklo (žalobce tedy nebyl oprávněn zastupovat bývalou manželku ani v běžných záležitostech) a u jednotky nebyl vůči správci zvolen žádný společný zástupce“, v nich však řešena nebyla a dovolatelka v celkovém obsahu dovolání ani nenaznačila, v čem by se odvolacím soudem přijaté řešení otázky žalobcovy aktivní věcné legitimace mělo od citované judikatury odchylovat.
22. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek formulovaných pod body 4) a 5), neboť při řešení otázky, zda část Změny prohlášení vlastníka stižená (případnou) neplatností je (ne)oddělitelná od ostatního obsahu dotčeného právního jednání (§ 576 o. z.), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a otázka, zda podle § 1169 odst. 2 o. z. (ne)postačí ke změně prohlášení souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, jde-li jednak o „možnost umístit movité věci do společných prostor za účelem jejich užívání podle spoluvlastnických podílů“, a jednak o „určení konkrétních částí společných prostor, které mohou užívat jednotliví vlastníci, za podmínky, že celkový rozsah užívání odpovídá spoluvlastnickým podílům“, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu beze zbytku vyřešena.
23. Prohlášení vlastníka je (neadresované) právní jednání, pro které se uplatní výkladová pravidla obsažená v § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1780/2025, a v něm citovanou judikaturu).
24. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
25. Problematika částečné neplatnosti právního jednání (dříve právního úkonu) byla do 31. 12. 2013 upravena v § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který judikatura vykládala tak, že se v něm promítá obecné pravidlo, podle něhož je na právní úkony nutné hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Je-li důvodem neplatnosti postižena jen část právního úkonu, má být za neplatnou považována toliko tato (důvodem neplatnosti dotčená) část. Pouze tehdy, vyplývá-li z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je neplatným celý právní úkon. Závěr o (ne)oddělitelnosti (důvodem neplatnosti dotčené) části právního úkonu od zbytku právního úkonu by měl respektovat vůli účastníků právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, uveřejněný pod č. 63/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Uvedený výklad je využitelný i v poměrech současné právní úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v § 576 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021).
27. V projednávané věci Změna prohlášení vlastníka zjevně neměla jednotný obsah v tom smyslu, že by její jednotlivá ustanovení byla vzájemně provázaná natolik, že by je z obsahového hlediska bylo nutno pojímat jako nedílný celek. Kromě ustanovení, která se týkají vyhrazení určité společné části k výlučnému užívání některému vlastníku jednotky, obsahuje i ustanovení, jež mají převážně charakter pravidel pro užívání společných částí (zejména v části Ostatní ustanovení). Oba typy těchto ustanovení nepochybně nejsou na sobě „existenčně“ závislé a mohou obstát i samostatně. Přitom ani podle účelu, jehož dosažení patrně dovolatelka Změnou prohlášení vlastníka sledovala (konkretizace dosud jen zcela obecně stanovených pravidel pro nakládání se společnými částmi domu a s pozemky v širokém smyslu slova), nelze dovodit, že by, byť jen hypoteticky, neměla zájem na tom, aby se jí prosazovaná úprava (většinová vůle) neuplatnila alespoň zčásti.
28. Jinak řečeno, dosud zjištěný skutkový stav neskýtá dostatečný podklad pro závěr, že by posuzovaná Změna prohlášení vlastníka, která je ve své podstatě souborem různorodých pravidel chování vlastníků jednotek ke společným částem zařaditelných přinejmenším dvou typových kategorií, byla zamýšlena jen jako celek. Proto je s ohledem na zásadu in favorem negotii namístě vycházet z úvahy, že je-li část Změny prohlášení vlastníka stižená neplatností, je oddělitelná od ostatního obsahu dotčeného právního jednání.
29. Podle skutkových zjištění je žalovaná většinovou vlastnicí jednotky (v poměru 57:43). Platně proto mohla změnit prohlášení vlastníka jen takovými ustanoveními, pro jejichž přijetí postačuje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek podle § 1169 odst. 2 o. z.
30. Podle § 1169 odst. 1 o. z. vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit. Ke změně prohlášení se vyžaduje písemný souhlas vlastníka jednotky, jehož práv a povinností se změna dotkne. Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se rovněž písemný souhlas osoby oprávněné z věcného práva, pokud se jejích práv a povinností změna dotkne. Pro účinnost změny prohlášení se vyžaduje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže se změna dotýká práv a povinností všech vlastníků jednotek.
31. Podle § 1169 odst. 2 o. z. ke změně prohlášení postačí souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, týká-li se změna a) společných částí, při které se nemění velikost podílu na společných částech, nejde-li o části ve výlučném užívání vlastníka jednotky, b) účelu užívání bytu na základě žádosti jeho vlastníka, nebo c) pravidel pro správu domu a pozemku a užívání společných částí, jsou-li určena v prohlášení.
32. Podle § 1169 odst. 3 o. z. pro přezkoumání rozhodnutí o změně prohlášení se ustanovení § 1209 použije přiměřeně.
33. Výkladem citovaných ustanovení se Nejvyšší soud již zabýval a vyložil, že ustanovení § 1169 odst. 1 o. z. stanoví „základní způsob“ provedení změny prohlášení vlastníka. Měla-li by se změna prohlášení dotýkat práv a povinností některého vlastníka jednotky ve vztahu k jeho předmětu vlastnictví, musí s takovou změnou písemně souhlasit. Bude-li takto dotčeno několik vlastníků jednotek, budou muset souhlasit všichni dotčení vlastníci. Tito vlastníci mohou souhlasit každý formou jednostranného právního jednání, popřípadě společnou dohodou (anebo kombinací – např. dohoda části vlastníků v kombinaci s jednostranným právním jednáním několika dalších vlastníků). Změnou, která se dotýká práv a povinností vlastníka, je například změna účelu užívání společné části ve výlučném užívání, úplné či částečné sloučení jednotek (dotčeni budou ti vlastníci jednotek, jejichž jednotky budou slučovány), změna podílu na společných částech týkající se pouze některých vlastníků jednotek atd. K účinnosti změny prohlášení se dále vyžaduje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, přičemž prohlášení může podmínky schválení zpřísnit – např. požadovat kvalifikovanou většinu. Vlastníci takto vyslovují souhlas se změnou prohlášení, která vyplývá z jednostranných právních jednání nebo společné dohody dotčených vlastníků jednotek (anebo z kombinace). Pokud se však změna dotýká práv a povinností všech vlastníků jednotek, souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek se již nevyžaduje (byl by ostatně nadbytečný), jelikož je třeba souhlasu všech vlastníků – půjde například o situace, kdy se všem vlastníkům mění podíl na společných částech, nebo když se všem vlastníkům mění poměr výše příspěvků na správu domu a pozemku (a to, mění-li se tzv. „klíč“ jejich stanovení, nikoliv výše příspěvků na základě něho stanovená).
34. Ustanovení § 1169 odst. 2 o. z. pak stanoví „zjednodušený způsob“ – při jakých změnách prohlášení vlastníka se postupuje zjednodušeným způsobem a nevyžaduje se souhlas dotčených vlastníků. Ke změně prohlášení vlastníka v tomto případě postačí pouze souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek. Nepředpokládá se zde tudíž „dvojstupňové schvalování“. Vyjádřeno jinak, v případech vymezených v § 1169 odst. 2 o. z. zákon ke změně prohlášení (i k její účinnosti) vyžaduje toliko její schválení většinou hlasů všech vlastníků jednotek; žádné jiné jednání v této souvislosti není potřeba. Jde o případy, kdy se mění společné části, ale nemění se žádnému z vlastníků podíl na společných částech – typicky půjde o přístavby výtahů, změny účelu užívání společných částí (nikoli těch ve výlučném užívání) – například prádelna se změní na kočárkárnu, či rozšíření budovy, kdy se bude zachovávat podíl vlastníků jednotek na společných částech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2956/2024).
35. V projednávané věci jde o posouzení, zda prostou většinou hlasů spoluvlastníků (tj. postupem podle § 1169 odst. 2 o. z.) lze rozhodnout o určení konkrétních částí společných prostor, které mohou užívat jednotliví vlastníci (např. prostor za rolovacími dveřmi, místo u okna, část terasy) za podmínky, že celkový rozsah užívání odpovídá spoluvlastnickým podílům, a dále o možnosti umístit movité věci (skříně, květinové podnosy, policové stolky) do společných prostor za účelem jejich užívání podle spoluvlastnických podílů.
36. Jak vyplývá z jeho znění, ustanovení § 1169 odst. 2 písm. a) o. z. připouští použití zjednodušeného způsobu provedení změny prohlášení vlastníka obecně i tehdy, týká-li se změna společných částí, aniž by docházelo ke změně spoluvlastnických podílů, výslovně však tento postup zakazuje v případě společných částí určených pro výlučné užívání vlastníka jednotky.
37. Podle komentářové literatury, kterou zmínily i soudy nižších stupňů, institut výlučného užívání společných částí se svým charakterem blíží vlastnictví, a proto mu zákonodárce zajišťuje vyšší ochranu než u ostatních společných částí. Bez souhlasu konkrétního vlastníka by tedy nemělo dojít ke zmenšení jeho práv k výlučně užívaným společným částem. Na druhou stranu změna prohlášení vlastníka se může týkat i zmenšení společných částí vyčleněním některých společných částí k výlučnému užívání. Tím může být zásadním způsobem zasaženo do vlastnických poměrů vlastníků v domě. V krajním případě si lze představit i variantu, kdy veškeré místnosti tvořící společné části jsou určeny k výlučnému užívání vybraných vlastníků v domě, například s výjimkou jediného z nich. S ohledem na dikci citovaného ustanovení i s ohledem na smysl celého § 1169 odst. 2 o. z. tudíž nebude možné aplikovat zjednodušený postup ani v případě „přidělování“ společných částí k výlučnému užívání a bude třeba získat souhlas všech vlastníků [srov. v literatuře HORÁK, T. § 1169 (Změna prohlášení). In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 895, marg. č. 20].
38. S výše uvedenými závěry se dovolací soud ztotožňuje, neboť odpovídají smyslu a účelu právní úpravy bytového spoluvlastnictví. Ta vychází z toho, že právo užívat společné části má zásadně každý vlastník jednotky nehledě na velikost podílu na společných částech (§ 1175 o. z.). Větší podíl na společných částech proto bez dalšího neznamená, že vlastník jednotky je oprávněn fakticky vyloučit ostatní vlastníky jednotek z užívání jiných (blíže určených) společných částí.
39. Vyhrazení určité společné části k (trvalému) výlučnému užívání některému vlastníku jednotky tedy nelze podřadit pod ustanovení § 1169 odst. 2 písm. a) o. z. Současně ho nelze považovat ani za pouhou změnu pravidel užívání společných částí ve smyslu § 1169 odst. 2 písm. c) o. z., a to bez ohledu na to, přiděluje-li se vlastníku jednotky k (trvalému) výlučnému užívání jen taková „výseč“ společných částí, která svým rozsahem odpovídá jeho podílu na společných částech. Opačný výklad by byl v rozporu s vůlí zákonodárce, jenž z možnosti rozhodnout zjednodušeným způsobem o změně společných částí, při které se nemění velikost podílu na společných částech, výslovně vyloučil změnu společných částí určených pro výlučné užívání [§ 1169 odst. 2 písm. a) o. z.], přičemž takové změně lze postavit na roveň i samotné vyhrazení společné části k výlučnému užívání vlastníku jednotky (a simili). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že vlastníkovi jiné jednotky byla jako kompenzace přidělena ekvivalentní plocha společných částí k jeho výhradnímu užívání, neboť i v tom případě je trvale zbaven možnosti (spolu)užívat jinou společnou část. Takové řešení proto vyžaduje dohodu všech dotčených vlastníků (§ 1169 odst. 1 o. z.).
40. Dohodu všech dotčených vlastníků bude zásadně vyžadovat i změna prohlášení vlastníka, podle níž má být do společných částí umístěna movitá věc určená k výhradnímu užívání konkrétního vlastníka jednotky (nejde-li v konkrétním případě podle charakteru věci a jejího umístění zjevně o zcela zanedbatelný zásah do práv ostatních spoluvlastníků). Typicky se to týká věcí, které svou povahou tvoří zařízení bytu a jejichž umístění ve společných prostorách není přiměřené obecně poměrům v bytových domech, jako např. skříně, věšáky, botníky, regály apod. (k právu požadovat vyklizení takových věcí srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2019). Jejich umístěním do společných prostor totiž vlastník jednotky zabírá jejich část pro vlastní potřebu a de facto tím „rozšiřuje“ svou jednotku. V konečném důsledku tak jde opět o vyhrazení určité společné části k výlučnému užívání konkrétnímu vlastníku jednotky.
41. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1301/2019, při vyhrazení určité společné části do výlučného užívání vlastníka jednotky jsou přitom dotčenými spoluvlastníky všichni vlastníci jednotek, jelikož všichni jsou spoluvlastníky nemovité věci a mají právo ji užívat. Sice aplikoval § 1169 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2020, tento závěr se však uplatní i po novele citovaného ustanovení provedené zákonem č. 163/2020 Sb. s účinností od 1. 7. 2020.
42. Naproti tomu umísťuje-li se do společných částí movitá věc, která má poté sloužit všem vlastníkům jednotek, je možné toto opatření zpravidla považovat za (pouhou) změnu pravidel užívání společných částí ve smyslu § 1169 odst. 2 písm. c) o. z., o níž lze rozhodnout (jsou-li daná pravidla určena v prohlášení) i prostou většinou hlasů všech vlastníků jednotek. Nicméně v případě, kdy by jednotliví vlastníci měli užívat jen některé prostorově vymezené části takové věci, půjde i zde ve své podstatě o vyhrazení určité společné části k výlučnému užívání konkrétnímu vlastníku jednotky.
43. Odvolací soud výklad jednotlivých ustanovení (postupem podle § 555 a násl. o. z.) dosud neprovedl a otázku oddělitelnosti neplatných ustanovení Změny prohlášení vlastníka od jeho ostatního obsahu z naznačených hledisek neposuzoval. Jestliže za této situace dovodil, že je nutno vyslovit neplatnost Změny prohlášení vlastníka jako celku, není jeho právní posouzení správné.
44. Neplatná podle § 580 o. z. budou jen ta ustanovení, která pro své přijetí vyžadovala souhlas obou vlastníků jednotek podle § 1169 odst. 1 o. z., tedy ta, která směřovala k vyhrazení určité společné části k výlučnému užívání některému vlastníku jednotky, a dále ta, podle nichž měly být do společných částí umístěny movité věci, které byl poté oprávněn užívat jen jeden vlastník jednotky.
45. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
46. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu