Plný text
26 Cdo 1785/2023-128
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Miloslavem Kabrhelem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 154/12, proti žalovanému MÍR, stavební bytové družstvo, se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21, IČO 00046906, zastoupenému Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o zaplacení částky 99.346,74 Kč s příslušenstvím a o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 203/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 Co 65/2022-103, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 Co 65/2022-103, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 49 C 203/2020-58, v zamítavém výroku IV., se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 Co 65/2022-103, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 49 C 203/2020-58, v zamítavém výroku I. a ve výroku V. o nákladech řízení, a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 49 C 203/2020-58, v zamítavém výroku I. a ve výroku V. o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 85.900 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady nákladů vynaložených na pořízení náhradní projektové dokumentace (pasportu) budovy v XY, která stojí na pozemku p. č. XY, vše v XY, katastrálním území XY (dále též jen „dům“ a „náhrada škody“), částky 11.147,74 Kč z titulu nedoplatku na dodávkách tepla a TUV do nebytové jednotky č. XY nacházející se v domě (dále jen „předmětná jednotka“, resp. „jednotka“), která je v jeho vlastnictví, částky 2.299 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených žalobcem na provedení opravného vyúčtování a dále vydání veškerých faktur vystavených Teplárnami Brno, a.s., IČO 46347534, či jiným dodavatelem tepla a TUV, kterými byly žalovanému vyúčtovány dodávky tepla a TUV do jednotky, a to za zúčtovací období 2009–2017 (dále též jen „faktury“ a „nárok na předložení faktur“).
2. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 49 C 203/2020-58, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal svého nároku na náhradu škody ve výši 85.900 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále žalobu o zaplacení částky 11.147,74 Kč (výrok II.), a částky 2.299 Kč (výrok III.), a rovněž žalobu, jíž se žalobce domáhal předložení shora specifikovaných faktur (výrok IV.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 Co 65/2022-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I. a IV. a v nákladovém výroku V. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně zejména z následujících skutkových zjištění. Dům byl vystaven v 70. letech 20. století. V průběhu jeho výstavby se investorem, a tudíž vlastníkem, stal žalovaný, který dne 8. 7. 1996 učinil Prohlášení vlastníka (dále jen „Prohlášení“), jímž vymezil jednotlivé jednotky v domě a ty následně převedl do vlastnictví jejich tehdejších uživatelů – členů družstva (žalovaného). Dne 19. 1. 1999 odsouhlasila samospráva žalovaného odpojení předmětné jednotky (v níž doposud sídlí pošta) od společných rozvodů ÚT a TUV (samostatné fakturační měření). Téhož dne byla uzavřena Smlouva o dílo, v níž se dodavatelka ENBRA MONTÁŽE spol. s r.o. jako zhotovitelka zavázala k odpojení topných těles instalovaných v prostorách pošty od společných rozvodů a jejich samostatnému dopojení do napojovacího uzlu. Toto odpojení bylo následně také realizováno a od roku 1999 je do předmětné jednotky dodáváno teplo a TUV samostatně na základě smlouvy uzavřené žalovaným a Teplárnami Brno, a.s., a nezávisle na ostatních jednotkách je také účtováno. Dne 17. 6. 2003 vznikl žalobce (dále též jen „Společenství“), jenž dne 25. 1. 2006 uzavřel se žalovaným Smlouvu č. 1101 o zajišťování správy společných částí budovy a budovy jako celku (dále jen „Smlouva o správě“). Podle ní vykonával žalovaný pro žalobce činnost správce. V roce 2019 požádal žalobce žalovaného o předložení podkladů, na jejichž základě je prováděno vyúčtování tepla a TUV, a poté jej vyzval k vyhotovení a předložení pasportu domu.
5. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu škody uvedl, že nárok je promlčen. Proces převodu jednotek do vlastnictví družstevníků, jenž započal po učinění Prohlášení, musel být završen nejpozději v roce 2003, kdy vzniklo Společenství. Žalobce jako osoba sdružující vlastníky jednotek měl tedy svůj nárok na předání stavební dokumentace k domu, vyplývající tehdy z ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), vůči žalovanému jako původnímu vlastníku domu uplatnit bezprostředně po svém vzniku, resp. do tří let od završení procesu převodu jednotek ve smyslu ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle § 517 odst. 3 obč. zák. se pak mohl domáhat náhrady za neexistující dokumentaci, neboť žalovaný byl v prodlení se splněním povinnosti stanovené mu zákonem č. 50/1976 Sb. V souvislosti s převodem jednotek do jejich vlastnictví mohli předání stavební dokumentace po žalovaném požadovat též vlastníci jednotek. Tehdy byli oprávněni toto své právo uplatnit poprvé a v návaznosti na to se také mohli dozvědět, že dokumentace ke skutečnému stavebnímu stavu domu neexistuje. Jestliže se tedy právo vyplývající z § 103 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., běžící ode dne, kdy mohlo být uplatněno poprvé, je správný názor soudu prvního stupně, podle něhož nárok žalobce na náhradu nákladů vynaložených na pořízení náhradní stavební dokumentace není dán z důvodu jeho promlčení. Nechal-li si žalobce vypracovat novou stavební dokumentaci k domu, plnil tím pouze svou povinnost vyplývající mu nyní z aktuálně účinného zákona č. 183/2006 Sb. Bezvýznamnou shledal námitku žalobce, že s ohledem na plynulé převzetí správcovství domu měl žalovaný stavební dokumentaci kontinuálně v držbě až do okamžiku, kdy jej žalobce k jejímu vydání v roce 2018 či 2019 vyzval. Žalovaný přitom neporušil ani povinnost vést pro žalobce dokumentaci k domu po převodu jednotek; Smlouva o správě totiž žádnou takovou povinnost neupravovala. Ve vztahu k nároku na předložení faktur pak uzavřel, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný má samostatné odběrné místo, samostatnou smlouvu s dodavatelem tepla a ze společného napojovacího uzlu má samostatné vedení topné vody. Odpojení předmětné jednotky od společných rozvodů ústředního topení a teplé užitkové vody bylo také schváleno na schůzi samosprávy žalovaného dne 25. 1. 1999 (správně dne 19. 1. 1999). Námitku žalobce, že společný napojovací bod na přívod z tepláren s úpravou tlaku vody se nachází ve společných prostorách žalobce (vlastníků bytových jednotek č. 1–25) v domě považoval za irelevantní. V této souvislosti je totiž podstatná toliko skutečnost, že spotřebu předmětné jednotky měří samostatné měřidlo a takto naměřenou spotřebu žalovanému teplárny samostatně účtují. Žalobcem požadované faktury jsou tudíž určeny žalovanému a na straně žalobce není dán žádný právní titul (smluvní ani zákonný) k jejich vymáhání.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Nejprve namítl, že žalovaného stíhala povinnost předat mu stavební dokumentaci ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., a jestliže ji žalovaný nesplnil, nemůže být jeho odpovědnost vůči dovolateli podle občanskoprávních předpisů vyloučena z toho důvodu, že dotčenou povinnost žalovanému ukládá právní předpis veřejnoprávní povahy; obdobné závěry vyplývají i z ustálené judikatury. Neztotožnil se ani se závěrem odvolacího soudu, že na základě Smlouvy o správě žalovaný nebyl povinen vést pro dovolatele stavební dokumentaci k domu. Tato povinnost vyplývá již z jazykového výkladu čl. 2 odst. 1 třetí odrážky Smlouvy o správě. Odvolací soud se tudíž odchýlil od pravidel pro výklad právních úkonů formulovaných v tam uvedené rozhodovací praxi dovolacího soudu. V souvislosti s nárokem na náhradu škody odvolací soud rozporně s ustálenou judikaturou posoudil též otázku jeho promlčení. Zdůraznil, že podanou žalobou se nedomáhal vydání stavební dokumentace k domu, ale náhrady škody, která mu v důsledku její neexistence vznikla. Pro počátek běhu promlčecí doby je přitom rozhodné, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž nelze zaměňovat pojmy škodní událost a vznik škody, resp. nelze automaticky předpokládat, že obě tyto skutečnosti nastanou v jeden okamžik. Zdůraznil, že škoda mu vznikla až v okamžiku, kdy musel reálně vynaložit náklady na pořízení nového pasportu domu. Ve vztahu k nároku na předložení faktur pak dovolacímu soudu předložil k vyřešení otázku, zda lze za samostatnou zúčtovací jednotku ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb. a vyhlášky č. 269/2015 Sb. považovat jednotku, vůči které je sice ze strany dodavatele služeb prováděna samostatná fakturace, avšak která stále využívá technologické zařízení společné též pro ostatní jednotky, jež podle jeho názoru doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a V. a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
8. Nejprve však pokládá za potřebné zdůraznit, že zpochybnil-li dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem rovněž prostřednictvím skutkových námitek, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř.
9. Dovolání je zjevně bezdůvodné (ke zjevné bezdůvodnosti dovolání viz v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020), směřuje-li proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV. (nárok na předložení faktur). V této souvislosti dovolatel předložil dovolacímu soudu k vyřešení otázku, zda lze za samostatnou zúčtovací jednotku ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb. a vyhlášky č. 269/2015 Sb., považovat jednotku, vůči které je sice ze strany dodavatele služeb prováděna samostatná fakturace, avšak která stále využívá technologické zařízení společné též pro ostatní jednotky. Její řešení přitom vyplývá přímo z textu právního předpisu, neboť ustanovení § 2 písm. a) vyhlášky č. 269/2015 Sb. zúčtovací jednotkou rozumí dům nebo jeho část, popřípadě domy nebo jejich části, které mají jedno společné, technologicky propojené odběrné tepelné zařízení a společné měření nebo stanovení množství tepla, nákladů na teplo na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody. Jestliže bylo v řízení zjištěno, že v roce 1999 došlo k odpojení topných těles instalovaných v prostorách pošty (předmětné jednotky) od společných rozvodů a jejich samostatnému dopojení do napojovacího uzlu, a k instalaci patního měřidla pro tato topná tělesa (viz Protokol o předání a převzetí dokončeného díla ze dne 2. 3. 1999 na č. l. 38 spisu), nelze názor odvolacího soudu, podle něhož je předmětná jednotka samostatnou zúčtovací jednotkou, úspěšně napadnout. Zmíněný právní závěr totiž zcela zjevně odpovídá jednoznačnému textu citovaného ustanovení. Řešení takto nastolené otázky v rozhodovací praxi soudů tudíž není zapotřebí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, a ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1416/2018).
10. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání ve shora uvedeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Naproti tomu Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. a také důvodným v otázce počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby ve vztahu k nároku na náhradu škody, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
13. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných – viz § 3028 odst. 2 o. z.) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
14. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
15. Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
16. V souzené věci se dovolatel domáhal zaplacení částky 85.900 Kč, kterou vynaložil na vyhotovení pasportu domu poté, co zjistil, že stavební dokumentace k domu je neúplná (neodpovídá jeho současnému stavebnímu stavu). Uvedl, že žalovaný byl povinen stavební dokumentaci uchovávat a následně mu ji předat ve smyslu § 103 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Účastníci se sice dohodli, že správu domu bude nadále (tedy i po vzniku Společenství) vykonávat žalovaný, který si tudíž stavební dokumentaci pro tyto účely ponechá a žalobci ji předávat nebude, avšak s ohledem na její nekompletnost povinnost předat dokumentaci dovolateli splnit ani nemohl. Povinnost vést stavební dokumentaci k domu žalovanému navíc vyplývala též z čl. 2 odst. 1 písm. a) odrážky třetí Smlouvy o správě. Za této situace – ať už by šlo o porušení povinnosti stanovené právními předpisy (k němuž by nejspíše došlo již před 1. 1. 2014) či o porušení povinnosti ze Smlouvy o správě uzavřené dne 25. 1. 2006 – bude nezbytné věc posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále opět jen „obč. zák“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 866/2021).
17. Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
18. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se soudní praxe ustálila v názoru, podle něhož nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí promlčecí doba, subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z nich promlčí (srov. např. výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, publikovaný pod S III, str. 279–280). Počátek běhu objektivní promlčecí doby se váže k události, z níž škoda vznikla, přičemž tento pojem zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Jestliže by se totiž událost, z níž škoda vznikla, měla ztotožnit pouze s protiprávním úkonem či událostí vyvolávající škodu (protiprávní stav), mohla by začít promlčecí doba běžet dříve, než vznikla škoda, škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby, nebo by nemusela vzniknout vůbec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/1990, uveřejněný pod č. 2/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro počátek běhu subjektivní doby je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). V každém případě nemůže běh subjektivní promlčecí doby začít dříve než běh doby objektivní, resp. dříve, než škoda vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011).
19. V dané věci se dovolatel domáhá po žalovaném zaplacení částky 85.900 Kč z titulu náhrady škody za náklady vynaložené na pořízení pasportu domu po zjištění, že žalovaným předaná stavební dokumentace domu neodpovídá jeho současnému stavebnímu stavu. Pro posouzení, zda je takto uplatněný nárok promlčen, je nutné zjistit, kdy počala běžet objektivní i subjektivní promlčení doba a zda některá z nich již neuběhla. V poměrech souzené věci je přitom nepochybné, že tvrzená škoda dovolateli vznikla (mohla vzniknout) až v okamžiku, kdy peněžní obnos na vyhotovení pasportu domu skutečně vynaložil (podle žalobních tvrzení v roce 2019), nikoli v (blíže nezjištěném) okamžiku, kdy žalovaný svou případnou právní povinnost porušil. Posléze uvedený závěr (který učinily soudy obou stupňů) by totiž vedl k absurdnímu důsledku, neboť zákonem stanovená objektivní promlčecí doba by začala běžet ještě dříve, než dovolateli škoda vznikla, a subjektivní promlčecí doba zase dříve, než se o ní dovolatel dozvěděl (resp. vůbec dozvědět mohl). Jestliže tedy dovolatel částku 85.900 Kč na pořízení pasportu domu vynaložil v roce 2019 a žalobu podal dne 3. 12. 2020, nemohla uplynout ani subjektivní, ani objektivní promlčecí doba. Lze tudíž uzavřít, že v dané souvislosti dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. opodstatněně.
20. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), rozsudek ve shora uvedené části výroku I. a souvisejícím výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval ostatními uplatněnými dovolacími námitkami. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí v konečném důsledku také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve výrocích I. a V. i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně).
21. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí, zda jsou splněny předpoklady pro vznik nároku dovolatele na náhradu škody, a to jak z titulu možného porušení zákonné, tak i smluvní povinnosti žalovaného. Ve vztahu k povinnosti žalovaného předat dovolateli stavební dokumentaci domu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. zohlední, že porušením právní povinnosti (jako základním předpokladem pro uplatnění odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.) se rozumí projev lidské vůle, který je v rozporu s objektivním právem, přičemž není rozhodující, do jakého právního odvětví porušený právní předpis náleží (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1203, a shodně též Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2009, komentář k § 420, dostupný v systému ASPI). Současně nepřehlédne tvrzení dovolatele, podle něhož se účastníci dohodli, že s ohledem na kontinuální výkon správy domu si žalovaný (původní vlastník domu) stavební dokumentaci k domu ponechá a dovolateli jakožto novému vlastníku domu ji předávat nebude. V souvislosti s povinností žalovaného zajišťovat pro žalobce na jeho náklady vedení příslušné technické a provozní dokumentace k domu vyplývající z čl. 2 odst. 1 písm. a) odrážka třetí Smlouvy o správě pak bude zapotřebí v souladu s výkladovými pravidly zjistit, co bylo obsahem takto projevené vůle účastníků zachycené v písemném textu dotčeného ustanovení Smlouvy o správě, zejména v kontextu s jejím celkovým obsahem a s okolnostmi, za nichž byla uzavřena, tedy k čemu konkrétně byl žalovaný – s přihlédnutím k dovolatelem uplatněnému nároku – na základě Smlouvy o správě povinen. Teprve poté učiní kvalifikovaný závěr o tom, zda vůbec k porušení právní (ať už zákonné či smluvní) povinnosti žalovaného došlo, zda dovolateli v důsledku tohoto případného porušení vznikla škoda, a zda tato případná škoda byla s tímto porušením v příčinné souvislosti.
22. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu