Plný text
26 Cdo 179/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové v exekuční věci oprávněné I. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinným 1/ H. M., a 2/ J. M., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem [adresa] vyklizením bytu, o zastavení exekuce, vedené u soudní exekutorky Mgr. B. B., Exekutorský úřad Bruntál, pod sp. zn. 200 EX 121/20, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2021, č. j. 40 Co 307/2021-169, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutorka Mgr. B. B., Exekutorský úřad Bruntál, usnesením ze dne 12. července 2021, č. j. 200 EX 121/20-149, zastavila exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2020, č. j. 48 EXE 3337/2020-18 (výrok I.) a rozhodla o nákladech soudní exekutorky (výrok II.), o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o vrácení složené zálohy ve výši 10.000,- Kč oprávněné (výrok IV.).
K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 27. října 2021, č. j. 40 Co 307/2021-169, usnesení soudní exekutorky, ve správném znění výroků II. a III., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání povinných (dovolatelů) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř. “).
Soudní praxe (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu z 9. února 2021, sp. zn. 26 Cdo 3572/2020) se ustálila v názoru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, z 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, či z 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněná pod č. 4/2000, č. 62/2004 a č. 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a z 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která dovodila, že ve výjimečných případech, kdy výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu (srov. např. nález Ústavního soudu z 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a z 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je ovšem přesvědčen, že nyní řešená věc mezi tyto výjimečné případy nepatří. Vymáhaná (a již vymožená) povinnost vyklizení se totiž týká bytu, k němuž dovolatelům zaniklo užívací právo již dne 28. února 2017, avšak byt dobrovolně nevyklidili. Naopak tento okamžik se snažili oddálit neustálým podáváním opravných prostředků jak v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, tak v řízení o vyklizení a konečně též v exekučním řízení, avšak jejich námitkám soudy nepřisvědčily. V důsledku toho se oprávněná svého práva domohla až po více než 4 letech, konkrétně 29. června 2021. O zjevnou nespravedlnost ve vztahu k dovolatelům tudíž zjevně nejde.
Dále dovolatelé namítají, že soudní exekutorka porušila § 54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), protože vyklizení bytu proběhlo dříve, než bylo rozhodnuto o jejich (v pořadí pátém) návrhu na odklad exekuce ze dne 24. června 2021. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení z 21. března 2013, sp. zn. 20 Cdo 3576/2012, z 24. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 1465/2014, uveřejněné pod č. 111/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 9. října 2013, sp. zn. I. ÚS 1749/13, a z 11. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 3142/14/) však vyplývá, že pokud by šlo o návrh, který je zjevně svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva, či pokud by návrh obsahoval stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto, může soudní exekutor konat (k tomu z odborné literatury srov. též Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 335). Tak je tomu i v projednávané věci. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelé podali celkem 5 návrhů na odklad exekuce a ani jednomu z nich nebylo (a z objektivních důvodů ani nemohlo být) vyhověno. Soudní exekutorce tudíž nelze úspěšně vytýkat, že poslední z nich již posoudila jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nepřiznala mu odkladný účinek a bez dalšího přistoupila k provedení exekuce. Její postup byl nadto aprobován usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2021, č. j. 48 EXE 3337/2020-283, v němž se zmíněný soud přiléhavě vypořádal s argumentací dovolatelů uvedenou v dotčeném návrhu na odklad exekuce ze dne 24. června 2021.
K výhradám ohledně rozporu výkonu práva s dobrými mravy lze uvést následující. Nejvyšší soud ve své judikatorní činnosti již opakovaně zdůraznil, že argumentace (povinného) výkonem práva (oprávněného) v rozporu s dobrými mravy nemá v souvislosti s nařízením exekuce místo. Vysvětlil přitom, že podání návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (jež je svou podstatou institutem hmotněprávním), nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinný povinnost uloženou exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nesplní dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné pod. č. 67/2003 časopisu Soudní judikatura, či z 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008). Ze stejného důvodu se nelze dovolávat téže námitky ani v řízení o zastavení exekuce. Účelem exekuce je totiž vynucení splnění povinnosti, která již byla pravomocně stanovena soudním rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 2121/2012). Takto uplatněná dovolací argumentace je tudíž i v souzené věci – jde-li o zastavení exekuce – nepřípadná.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007. Citované usnesení se totiž vztahuje k otázce materiální vykonatelnosti exekučního titulu, avšak v této souvislosti uplatněné dovolací námitky směřují proti správnosti (řádnosti) exekučního příkazu. Proti němu přitom není opravný prostředek přípustný (viz § 55c odst. 3 písm. b/ exekučního řádu) a tudíž jej nemůže přezkoumávat ani dovolací soud.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítli-li proto dovolatelé rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (nadto ve vztahu k samotnému průběhu exekuce a zdravotnímu stavu dovolatelky, jež jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamná) a současně též vadu řízení (námitkou, že odvolací soud se nevypořádal s jimi navrženými důkazy), neuplatnili v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení, že dovolatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu