Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

26 Cdo 1846/2026

Téma · generováno AIPřípustnost dovolání a vztah vlastníka k podnájemci

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 21. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.1846.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Dovolání (vady)

Shrnutí · generováno AI

Společnost požadovala po vlastnici budovy náhradu za nevrácenou kauci a investice poté, co jí byl znepřístupněn podnajatý prostor. Soudy žalobu zamítly, protože nebylo prokázáno porušení povinnosti vlastnice ani právní vztah mezi ní a podnájemkyní. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady a nepřípustnost.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Tvrzený zásah do základních práv může založit přípustnost dovolání jen tehdy, spojí-li jej dovolatel s řádně vymezenou právní otázkou podle § 237 o. s. ř.; samotné vady řízení přípustnost nezakládají. V řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud vázán skutkovým vymezením žaloby, nikoli právní kvalifikací nároku žalobcem. Souhlas vlastníka s podnájemní smlouvou sám o sobě nezakládá právní vztah mezi vlastníkem a podnájemcem.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Jinak řečeno, tvrzený zásah do základního práva nebo svobody je způsobilý založit přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud jej dovolatel spojí s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř.
    Zobrazit v textu
  • Jeho závěr, že ke vzniku právního vztahu mezi žalobkyní (podnájemkyní) a žalovanou (vlastnicí nemovitosti a pronajímatelkou) nedošlo, a to ani udělením souhlasu žalované k podnájemní smlouvě, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 19/2021, a v něm citovanou judikaturu).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (7) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

26 Cdo 1846/2026-401

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně CHRONO 10:10 s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované WIC Prague a.s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 318 894 Kč a 34 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 271/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 72 Co 277/2025-354, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 201,90 Kč k rukám Mgr. Ing. Jana Procházky, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 26 C 271/2021-305, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 318 894 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 3. 4. 2020 do zaplacení, dále částku 34 600 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 3. 4. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 72 Co 277/2025-354, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I), ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

3. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

4. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je „nepřezkoumatelný, zcela ignoruje podstatu sporu a zásadní skutkové okolnosti věci a je založen na neúplném, resp. spíše fakticky absentujícím právním posouzení otázek hmotného práva a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu“.

5. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nijak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od které se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel rovněž vymezit (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

6. Jinak řečeno, tvrzený zásah do základního práva nebo svobody je způsobilý založit přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud jej dovolatel spojí s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. Tak tomu ale v projednávané věci není.

7. V souvislosti s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku dovolatelka cituje rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1585/23, IV. ÚS 304/98, I. ÚS 60/01, II. ÚS 435/09, I. ÚS 1923/24), z nichž vyplývá, že součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, a formuluje dvě otázky:

„Vyhovuje požadavku § 157 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. Občanský soudní řád, pokud prvoinstanční soud zcela ignoruje dominantní části argumentace žalobce, konkrétně tykající se deliktní odpovědnosti, nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku uplatněného poddlužnickou žalobou?

Vyhovuje požadavku § 157 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. Občanský soudní řád, pokud odvolací soud k námitce nepřezkoumatelnosti z důvodu ignorace části argumentace žalobce, konkrétně tykající se deliktní odpovědnosti, nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku uplatněného poddlužnickou žalobou prvoinstančním soudem toto vypořádá pouhým konstatováním, že zcela nepřiléhavé jsou pak žalobkyní nabízené alternativní možnosti právního posouzení uplatněného nároku na náhradu škody jako nároku z bezdůvodného obohacení či z titulu poddlužnického vztahu, když nekorespondují se žalobou vymezeným skutkovým základem předmětu sporu, aniž by tento závěr jakkoliv vysvětlit?“

Z obsahu ale dovolání není zřejmé, zda se při jejich řešení měl odvolací soud odchýlit od citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, případně v čem konkrétně, nebo zda je dovolatelka považuje za dovolacím soudem dosud neřešené, zda jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně či zda mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Tímto způsobem dovolatelka tedy řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a tím ani tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.

8. Zmíněnou námitkou tak dovolatelka ve skutečnosti uplatnila vady řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), k nimž může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 a násl. o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání nezakládají.

9. Přesto lze dodat, že vytýkanou vadou řízení netrpí. Napadený rozsudek má náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.), je pochopitelný, srozumitelný a spolehlivě z něj vyplývá, jakými úvahami se odvolací soud při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídil. Nelze jej tudíž považovat za nepřezkoumatelný, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání čítajícího devět stran – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Nelze ani souhlasit s dovolatelkou, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací tykající se deliktní odpovědnosti, nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku uplatněného poddlužnickou žalobou, uvedl-li, že takové právní posouzení by nekorespondovalo s žalobou vymezeným skutkovým základem předmětu sporu. Byť je odůvodnění odvolacího soudu stručné, vystihuje závěry konstantní judikatury, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení, zatímco právní kvalifikace nároku žalobcem pro soud závazná není (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněné pod č. 78/2004 a č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 34 600 EUR a 318 894 Kč s příslušenstvím. V žalobě ze dne 4. 10. 2021 přitom mimo jiné vytýkala žalované (vlastnici nemovitosti, v níž měla podnajat blíže specifikovaný prostor za účelem provozu obchodu s hodinkami), že dne 20. 3. 2020 celou nemovitost uzavřela a tím jí podnajatý prostor znepřístupnila. Tvrdila, že v důsledku jednání žalované jí tak vznikla škoda ve výši žalovaných částek – částka 34 600 EUR odpovídá kauci, kterou zaplatila nájemkyni společnosti HERMES ENERGY s.r.o. a kterou jí tato společnost nevrátila, přestože jí tato povinnost byla uložena pravomocným rozsudkem, a částka 318 894 Kč představuje zmařené investice, které vynaložila na úpravy interiéru. Z vylíčení rozhodných skutečností se jednoznačně podává, že zaplacení žalovaných částek se žalobkyně po žalované domáhá proto, že v jejím jednání spatřuje porušení právní povinnosti. Jestliže v průběhu řízení rovněž uvedla, že své nároky uplatňuje „z titulu deliktní odpovědnosti, z titulu generální prevenční povinnosti, z titulu bezdůvodného obohacení a z titulu poddlužnické žaloby“, ale žalobu (vylíčení rozhodných skutečností) nijak nezměnila, nebyl soud touto její právní kvalifikací vázán. Tvrzení obsažená v žalobě přitom neumožňovala posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem.

12. Současně dovolatelka nemůže soudu prvního stupně s úspěchem vyčítat, že nerozhodl o změně žaloby, kterou měla uplatnit podáním ze dne 15. 7. 2024 (v němž tvrdila, že poddlužnická žaloba je dalším právním titulem), když v následujícím podání ze dne 4. 10. 2024 výslovně uvedla, že „žádnou změnu žaloby nepožaduje a nově zjištěné okolnosti pouze ve větších detailech popisují skutkový děj, který je kladen žalovanému za vinu, totiž jednostranné znemožnění užívání prostor jím vlastněné nemovitosti a z toho plynoucí negativní majetkový zásah do sféry žalobce.“ Kromě toho dovolatelka přehlíží, že připuštění změny žaloby (§ 95 o. s. ř.) je vedeno zásadou hospodárnosti řízení. Uplatnila-li by dovolatelka změnu žaloby po téměř třech letech od zahájení řízení a poté, co proběhla čtyři soudní jednání, na nichž byli vyslechnuti účastníci a jimi navržení svědci ke skutečnostem uvedeným v žalobě (zejména k okolnostem, za jakých došlo k znepřístupnění nemovitosti), soud by nemohl změnu žaloby připustit, neboť výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

13. V souvislosti s nesprávným, resp. neúplným právním hodnocením ve vztahu k deliktní odpovědnosti, k bezdůvodnému obohacení a k poddlužnické žalobě dovolatelka formuluje otázky:

„Může vlastník budovy v podstavení pronajímatele omezit či zcela zamezit podnájemci v přístupu do své budovy, aniž by tím zasáhl do jeho práv z titulu podnájemní smlouvy a aniž by byl odpovědný za újmu, která podnájemci v důsledku toho vznikne?

Zakládá souhlas vlastníka nemovitosti s uzavřením podnájemní smlouvy povinnost vlastníka nemovitosti nezasahovat do výkonu podnájemního práva ze smlouvy, k níž udělil souhlas?

Dochází ke vzniku právního vztahu mezi pronajímatelem a podnájemcem v okamžiku, kdy pronajímatel zasáhne do výkonu užívacího práva jeho podnájemníka?“

Avšak ani v tomto případě není z obsahu dovolání zřejmé, zda je dovolatelka považuje za dovolacím soudem za dosud neřešené, zda se při jejich řešení měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (Ústavního soudu) a od které, zda jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně či zda mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Ve vztahu k těmto otázkám tedy dovolání neobsahuje údaj o tom, jaký předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný, který je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Tento údaj nelze spolehlivě dovodit ani ze samotného odkazu dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, uvedený bez jakékoli další argumentace. Dovolání je proto i v této části vadné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 a č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Nadto ve své argumentaci dovolatelka vychází z toho, že společnost HERMES ENERGY s.r.o. fungovala jako „obchodní příručí“ žalované, odvolací soud ale žádné takové zjištění neučinil, naopak výslovně uvedl, že názor žalobkyně, že by společnost HERMES ENERGY s.r.o. při uzavírání podnájemní smlouvy jednala jménem žalované, nemá oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023).

15. Odvolací soud přitom srozumitelně vysvětlil, proč dovodil, že nebylo prokázáno jakékoli porušení právní povinnosti žalované (tedy ani prevenční, ani deliktní), v jehož důsledku by vznikla v poměrech žalobkyně tvrzená majetková újma. Jeho závěr, že ke vzniku právního vztahu mezi žalobkyní (podnájemkyní) a žalovanou (vlastnicí nemovitosti a pronajímatelkou) nedošlo, a to ani udělením souhlasu žalované k podnájemní smlouvě, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 19/2021, a v něm citovanou judikaturu).

16. Nesouhlasí-li dovolatelka se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (zejména ohledně toho, kdo jí bránil ve vstupu do nemovitosti) a hodnocením provedeného dokazování, a uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nejde proto o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. již citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), tedy o výjimečný případ, kdy skutková otázka je, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

17. Pro úplnost lze dodat, že závěr o nedůvodnosti žaloby o zaplacení zmařených investic ve výši 318 894 Kč, které měla dovolatelka vynaložit na úpravy interiéru, odvolací soud (soud prvního stupně) založil rovněž na závěru, že podle ujednání obsažených v podnájemní smlouvě mohla takové úpravy provést pouze s předchozím písemným souhlasem nájemce. Žalobkyně přitom netvrdila (tím méně prokázala), že by takový souhlas měla. Tento závěr pak dovolatelka nijak nezpochybnila.

18. Dovolatelka sice výslovně napadá i rozsudek soudu prvního stupně, podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) však její dovolání směřuje (jen) proti rozsudku odvolacího soudu (ostatně řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně by muselo být zastaveno pro nedostatek funkční příslušnosti – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 21. 10. 2026

Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací