Plný text
26 Cdo 2014/2026-813
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce SVJ Umělecká 586, se sídlem [adresa] IČO: [IČO], zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Matoušem Vrběckým, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 50 156,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 129/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, č. j. 72 Co 386/2025-772, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 590 Kč k rukám Mgr. Matouše Vrběckého, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. 10. 2025, č. j. 28 C 129/2022-718, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 104 142,55 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení (další) částky 6 957 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2026, č. j. 72 Co 386/2025-772, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 53 986,26 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; jinak ho v tomto výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III, IV a V).
3. Dovolání žalobce (dovolatele) podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) směřuje (jen) proti měnící části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba částečně zamítnuta (ostatně proti potvrzující části výroku, kterou mu bylo vyhověno, by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné).
4. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek vzniku nároku na pokutu z prodlení podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, a rozporu výkonu práva, realizovaného projevem vůle žalovaného směřujícímu k započtení dané pokuty na žalovaný nárok, s dobrými mravy, neboť tyto otázky posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
5. Podle konstantní judikatury výjimka aplikovatelná v případě, že „by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat“, řadí tuto část ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., mezi právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Současně není pochyb ani o tom, že výjimky normované tímto ustanovením zahrnují – vzhledem k jejich převážně „spravedlnostní“ povaze – v zásadě shodná hlediska pro určení hypotézy aplikované právní normy, jaká obsahuje i skutková podstata zákazu zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), případně skutková podstata zákonem (§ 6 odst. 2 o. z.) výslovně vyjádřené zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
6. Odvolací soud se při posouzení nároku na pokutu z prodlení v dané věci zabýval i otázkou výjimek normovaných § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. a lze mu přisvědčit v celkovém závěru, že okolnosti případu nezakládají důvod, pro který podle citovaného ustanovení nárok na pokutu nevzniká.
7. Takovou okolností nemohou být nejasnosti týkající se způsobu rozúčtování nákladů na služby platného v příslušných zúčtovacích obdobích, neboť rozhoduje-li o způsobu rozúčtování těchto nákladů v poměrech společenství vlastníků výhradně poskytovatel služeb (viz § 5 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.), tj. příslušný orgán společenství vlastníků [shromáždění vlastníků – viz § 1208 písm. d) o. z.], přičítají se případné nejasnosti v tomto ohledu zásadně k jeho tíži (ledaže výjimečně měl na rozhodování příslušného orgánu společenství rozhodující vliv právě dotčený příjemce služeb, což ale v tomto případě ze zjištěného skutkového stavu ani z celkového obsahu spisu neplyne).
8. Výjimku z povinnosti platit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. pak nezakládají ani ostatní dovolatelem zdůrazňované okolnosti, které zároveň neodůvodňují ani postup podle § 8 o. z. (jenž dopadá i na případy výkonu práva v rozporu s korektivem dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.), resp. posouzení právního jednání žalovaného (zde projevu vůle směřujícího k započtení) podle § 580, 588 o. z. jako neplatného pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Je tomu tak proto, že úsudek o zneužití práva (rozporu s dobrými mravy) nelze založit na poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností účastníků řízení, bez významu je přitom také okolnost, že žalovanému nevznikla v důsledku prodlení dovolatele škoda (vznik škody není předpokladem pro to, aby příjemce služeb mohl po poskytovateli služeb požadovat pokutu), a za zneužití práva nelze považovat ani to, že uplatněním nároku na pokutu žalovaný sleduje majetkový prospěch, nelze-li jinak (opět s přihlédnutím k obsahu spisu) z ničeho dovodit, že vykonává své právo výhradně proto, aby uškodil žalobci (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020, dále např. jeho rozsudek ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1722/2025).
9. Úvahy odvolacího soudu, že okolnosti případu nezakládají důvod, pro který podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. nárok na pokutu nevzniká, a bez dalšího neopodstatňují ani závěr, že žalovaný uplatnil nárok na pokutu z prodlení v rozporu s dobrými mravy, tudíž nejsou zjevně nepřiměřené, a nečiní tak dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka přiměřenosti pokuty, neboť i tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné uzavřel, že smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty dle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená. Při úvaze o moderaci pokuty odvolací soud přihlédl k její funkci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/24) i ke všem relevantním skutečnostem z hlediska jejich závažnosti na straně žalobce (dlouhodobé prodlení s provedením řádného a včasného vyúčtování po dobu několika na sebe navazujících zúčtovacích období) i žalovaného (neplacení záloh). Neshledal-li po zvážení skutkových okolností v těchto konkrétních poměrech důvody pro moderaci pokuty, nelze považovat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou. A právně jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1835/2023).
12. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro další otázku formulovanou dovolatelem, „zda může vlastníkovi jednotky, který správně nehlásí počet osob jednotku užívající, vznikat nárok na pokutu ve smyslu § 13 zákona 67/2013 Sb., když takovéto jednání neumožňuje žalobci vyhotovit vyúčtování jež by byla lze označit za řádná“.
13. Skutečnost, že žalovaný správně nenahlásil počet osob užívajících jednotku a že to bylo příčinou nesprávnosti vyúčtování, totiž ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Dovolatel tak ve skutečnosti zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, odpovídají obsahu spisu, nešlo tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.46/16).
14. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 10. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu