Plný text
26 Cdo 2074/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Jihočeské masně, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem [adresa] c, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu a neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 121/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2007, č. j. 8 Co 1571/2007-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (soudu odvolacího) ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 Co 1571/2007-80, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 12. 4. 2007, č. j. 9 C 121/2006-52, kterým byl ve výroku I. zamítnut návrh na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 7. 12. 2005 (dále též „Výpověď“), daná žalobci z nájmu nebytových prostor (pokoje č. 16 v 1. patře Penzionu Hradský na nám. P. O. II. č. 22 Č.B. – dále jen „předmětný prostor“), výrokem II. byl zamítnut návrh na určení, že je neplatná nájemní smlouva ze dne 10. 9. 2004 o nájmu předmětných prostor (dále též „Nájemní smlouva“), a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.); dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že brojí především proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že na požadovaném určení neplatnosti Výpovědi a Nájemní smlouvy nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Tato námitka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť odvolací soud při řešení této právní otázky nepochybil a postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež je jednotná v názoru, podle něhož jestliže právní otázka (platnost smlouvy, resp. platnost výpovědi), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Dovolatel dále namítá, že řízení u odvolacího soudu bylo – z důvodů uvedených v dovolání (a to zejména pro porušení procesních postupů a omezení jeho přístupu k soudu) – nespravedlivé. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/) a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. května 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu