Plný text
26 Cdo 2163/2026-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. V., proti žalované AAA INSOLVENCE OK v.o.s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], insolvenční správkyni dlužníka J. V., zastoupené Mgr. Bc. Janem Šrajem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemné žalobě o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 17 C 258/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 26 Co 23/2026-153, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu 2. 12. 2024 jako nájemkyně určení, že k výpovědi ze dne 13. 11. 2024 z nájmu bytu, který je vymezen v rodinném domě (v části domu) na adrese XY (dále též jen „byt“), dané jí žalovanou jako insolvenční správkyní dlužníka J. V. – pronajímatele, a doručené 14. 11. 2024, z důvodu neuhrazení nájemného za období červenec–říjen 2024 po 4 000 Kč/měsíc, celkem 16 000 Kč (dále též jen „předmětná výpověď z nájmu bytu“), „se nepřihlíží“. Byt užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 20. 11. 2021.
2. Vzájemnou žalobou podanou soudu 28. 4. 2025 se žalovaná domáhala, aby žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit s poukazem na to, že na základě předmětné výpovědi z nájmu bytu nájemní poměr k němu skončil.
3. Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 17 C 258/2024-107, ve spojení s usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 17 C 258/2024-111 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), určil, že předmětná výpověď z nájmu bytu není oprávněná (výrok I), vzájemnou žalobu na vyklizení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 4. 2026, č. j. 26 Co 23/2026-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Dovolatelka předkládá otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od (v dovolání blíže citované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda lze prostřednictvím korektivu dobrých mravů odepřít výkon práva pronajímatele dát výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), jestliže nájemce měl dostatek prostředků k zaplacení nájemného a prodlení bylo způsobeno jeho nedbalostí, zda lze rozpor výpovědi s dobrými mravy dovodit pouze z absence předchozí výzvy k úhradě dluhu na nájemném, zda lze při tomto posouzení přihlédnout k úhradě dluhu až po doručení výpovědi a zda lze neplacení nájemného po dobu čtyř měsíců současně hodnotit jako zákonem definované zvlášť závažné porušení povinnosti dle § 2291 o. z. a jako porušení bagatelní z hlediska dobrých mravů.
7. Přípustnost dovolání tyto otázky nezakládají.
8. Otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak na straně pronajímatele (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018).
9. Odvolací soud při posouzení otázky (ne)platnosti předmětné výpovědi z nájmu bytu pro její rozpor s dobrými mravy přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalobkyně, tak na straně dovolatelky, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené, přitom právě jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3, § 8 o. z. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
10. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož skutkovými právními závěry se ztotožnil) zohlednil, že žalobkyně před vznikem dluhu, pro který jí byla dána předmětná výpověď z nájmu bytu, dlouhodobě řádně plnila své povinnosti nájemce, že k prodlení a vzniku dluhu na nájemném za 4 po sobě jdoucí měsíce došlo v mimořádně zatěžující osobní situaci při péči o vážně nemocného bratra, o něhož pečovala, po jeho propuštění z hospitalizace dne 21. 6. 2024 pak celodenně v domácí péči až do jeho smrti 17. 8. 2024, a v důsledku opominutí prodloužení zadaného trvalého příkazu bance k úhradě nájemného, jež hodnotil jako její „administrativní selhání“ a ojedinělý exces. Přihlédl též k tomu, že žalobkyně nebyla dlouhodobým neplatičem, že předmětná výpověď byla prvním upozorněním na dluh a že by pro žalobkyni jako starobní důchodkyni a vzhledem k jejímu věku měla mimořádně tvrdé důsledky. Současně přihlédl i k zájmům žalované jako insolvenční správkyně, uvážil, že není jako pronajímatel žalobkyní „reálně ohrožena“, a výslovně uznal, že ji nestíhala zákonná povinnost žalobkyni předem vyzvat k zaplacení dluhu na nájemném.
11. Odvolací soud tedy svůj závěr o neplatnosti předmětné výpovědí z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy nepostavil jen na jediné okolnosti, nýbrž na komplexním posouzení poměrů obou stran. Hlediska, která při této úvaze použil, odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Jeho úvaha není vzhledem ke zjištěným okolnostem zjevně nepřiměřená.
12. Na dovolatelkou formulovaných otázkách napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nevycházel z názoru, že by nepříznivá sociální či osobní situace nájemce sama o sobě vždy odůvodňovala rozpor výpovědi s dobrými mravy. Posuzoval souhrn konkrétních okolností, včetně dosavadního řádného plnění povinností žalobkyně, příčiny jejího jednorázového selhání, překvapivosti výpovědi a jejích důsledků, jakož i poměrů na straně žalované. Jeho závěr proto není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, podle něhož nepříznivá sociální situace nájemce nemůže sama o sobě vést k závěru o rozporu výpovědi s dobrými mravy.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na závěru, že absence předchozí výzvy k zaplacení činí výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. bez dalšího neplatnou. Odvolací soud naopak vyšel z toho, že zákon takovou výzvu nevyžaduje; její absenci hodnotil pouze jako jednu z okolností významných pro posouzení překvapivosti výpovědi v konkrétních poměrech věci. Takový postup odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4872/2017, podle něhož lze k překvapivosti výpovědi bez předchozí výzvy přihlédnout při úvaze, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy, popřípadě zda nejde o zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.).
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka významu úhrady dluhu po doručení výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud totiž výslovně vyšel z judikatorního závěru (jehož se dovolává žalovaná), že při posuzování neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti objektivně dané v době jejího doručení a okolnosti nastalé později nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018, a bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Okamžitou úhradu dluhu žalobkyní po doručení jí předmětné výpovědi z nájmu bytu zmínil jen podpůrně, jako doklad přístupu žalobkyně k plnění povinností; jeho nosná úvaha však spočívala v hodnocení komplexu zjištěných okolností (uvedených výše) existujících již v době doručení výpovědi.
15. Konečně odvolací soud nezpochybnil, že neplacením nájemného po dobu čtyř měsíců byl naplněn zákonný výpovědní důvod. Označení jednání žalobkyně za „bagatelní z hlediska mravního hodnocení“ neznamená popření zákonné intenzity porušení povinnosti nájemce podle § 2291 odst. 2 o. z.; vyjadřuje následné posouzení konkrétních okolností podle § 580 a § 588 o. z. Ani na řešení této dovolatelkou formulované otázky proto napadené rozhodnutí nespočívá.
16. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení uvedených otázek předestřených dovolatelkou, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
17. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu