Plný text
26 Cdo 2170/2026-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně N.G. REALITY, a.s., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Amphenol Tuchel Industrial GmbH, se sídlem v Heilbronnu, August-Häusser Str. 10, Spolková republika Německo, reg. č. [registrační číslo], zastoupené JUDr. Michaelem Mullenem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 920 739 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 200/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2026, č. j. 64 Co 123/2026-384, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 470 Kč k rukám JUDr. Michaela Mullena, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně (pronajímatelka) se domáhala na žalované (nájemkyni) zaplacení částky 1 920 739 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) jako smluvní pokuty za její prodlení v měsíci lednu 2023 s vyklizením a řádným předáním uzavřeného průmyslového areálu v obci Ostrov, který jí pronajala nájemní smlouvou ze dne 16. 12. 2014 (dále jen „nájemní smlouva“). Uplatněný nárok odůvodnila článkem 13.1. písm. a) nájemní smlouvy, v němž si účastnice sjednaly smluvní pokutu ve výši dvojnásobku měsíční splátky naposledy placeného nájemného, a to za každý i započatý měsíc prodlení s vyklizením předmětu nájmu, počínaje prvním měsícem prodlení a konče měsícem, ve kterém nájemkyně předmět nájmu vyklidila a vyklizený jej předala pronajímatelce (dále též jen „ujednání o smluvní pokutě“).
2. Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 12. 2025, č. j. 15 C 200/2023-308, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 51 860 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení (zbylé) částky 1 868 879 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
3. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 5. 2026, č. j. 64 Co 123/2026-384, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu (i) ohledně zaplacení částky 51 860 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil v zamítavém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku výkladu právního jednání (ujednání o smluvní pokutě) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
5. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, uveřejněný pod č. 18/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023, a ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2220/2023, zmíněné dovolatelkou).
6. Při výkladu ujednání o smluvní pokutě se odvolací soud těmito hledisky důsledně řídil, předně vycházel z jazykového (gramatického) výkladu čl. 13.1. písm. a) nájemní smlouvy, avšak neopomněl zohlednit ani význam tohoto ujednání v kontextu celého právního jednání (nájemní smlouvy), a zejména se zabýval též úmyslem smluvních stran při uzavření nájemní smlouvy, přičemž zohlednil i jejich následné jednání (viz jeho hodnocení výslechů svědků a předsedy představenstva žalobkyně a listinných důkazů zaznamenané v bodech 20 – 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud přitom podrobně vysvětlil, proč podle jeho názoru z provedených důkazů neplyne, že by smluvní pokutou utvrzená povinnost zahrnovala i předání (vrácení) předmětu nájmu „bez závad“, a logicky a rozumným způsobem vyložil i to, proč nelze z obsahu nájemní smlouvy smysluplně dovozovat, že by ujednanou smluvní pokutou měla být sankcionována i případná absence „předávacích protokolů“, tedy (přesněji řečeno) chybějící zápis o předání předmětu nájmu, který měly účastnice po skončení nájmu o tomto úkonu sepsat a podepsat podle čl. 11.8. nájemní smlouvy. Jeho výklad ujednání o smluvní pokutě v tomto směru lze proto pokládat za souladný s citovanou ustálenou judikaturou.
7. Dovolací námitkou, že ač odvolací soud identifikoval smluvně utvrzenou povinnost jako povinnost „vyklidit a předat“, následně se zabýval pouze otázkou vyklizení předmětu nájmu, dovolatelka ve skutečnosti jen dále rozvíjí svoji kritiku výkladu ujednání o smluvní pokutě, jak jej provedl odvolací soud. Ani tato námitka však není způsobilá správnost uvedeného výkladu zpochybnit. Dovolatelka zde totiž pomíjí, že spatřovala-li porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou právě (a jen) v nepředání předmětu nájmu „bez závad“ a s „potřebnými revizními zprávami“, odvolací soud přirozeně posuzoval otázku, zda obsahem zajištěné smluvní povinnosti bylo též „předání předmětu nájmu“, především v tom významu daného pojmu, v jakém jej prosazovala dovolatelka. Jestliže pak dospěl k závěru, že takto pojaté předání předmětu nájmu smluvní pokuta neutvrzovala, nelze mu důvodně vytýkat, že se následně zabýval pouze otázkou vyklizení pronajatého průmyslového areálu.
8. Proti výkladu ujednání o smluvní pokutě učiněného odvolacím soudem pak nelze úspěšně argumentovat ani poukazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která dovodila, že povinnost vyklidit nemovitou věc v sobě zahrnuje rovněž její odevzdání oprávněné osobě.
9. V projednávané věci ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že k pronajatému průmyslovému areálu měla dovolatelka volný přístup a mohla s ním disponovat již ke dni 3. 1. 2023, do kterého jej měla žalovaná vyklidit po skončení nájmu (tj. po 31. 12. 2022) podle dohody účastnic (viz bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není tedy pochyb o tom, že předmět nájmu jí byl v dohodnuté době „odevzdán“ právě v tom smyslu, jaký mu přikládá judikatura dovolacího soudu, na niž v dovolání sama poukazuje (podle citované judikatury odevzdání věci majiteli vyžaduje, aby k ní měl volný přístup a mohl s ní dále disponovat – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2059/2018). Celkový závěr odvolacího soudu, že dovolatelce nesvědčí uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty, jelikož žalovaná neporušila utvrzenou povinnost včasného vyklizení předmětu nájmu, je tudíž s tímto významem pojmu „odevzdání věci“, který je v (širším) pojmu vyklizení nemovité věci rovněž zahrnut, plně v souladu.
10. Konečně dospěl-li odvolací soud k závěru o neexistenci uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty až poté, co nejprve výkladem nájemní smlouvy podle § 555 a násl. o. z. objasnil obsah povinnosti zajištěné smluvní pokutou ujednanou v čl. 13.1. písm. a) nájemní smlouvy, neodchýlil se ani od závěrů, které vyslovil Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak mu dovolatelka v dovolání rovněž vytýkala.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 10. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu