Plný text
26 Cdo 2270/2024-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně LEFA beta s. r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) J. K., 2) J. K., 3) E. K., a 4) E. K., žalovaní 2) až 4) zastoupeni Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 014 728 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 144/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 63/2024-449, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) až 4) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 449,56 Kč k rukám Mgr. Radka Hladiny, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 12 C 144/2021-400, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 525 106 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, aby žalovaný 1) zaplatil žalobkyni částku 489 622 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaní 2) až 4) zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 014 728 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky IV a V) a státu (výroky VI a VII).
2. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 63/2024-449, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil jej ve výroku III, pokud jím byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným ad 2), 3), a 4) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 525 106 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), potvrdil jej ve výrocích IV až VII (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
3. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že na základě nájemní smlouvy uzavřené s tehdejšími vlastníky manžely V. jako pronajímateli žalovaný 1) jako nájemce užíval pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „Nemovitosti“). Nájemní poměr zanikl ke dni 1. 11. 2019, žalovaný 1) Nemovitosti nadále užíval. Ke dni 3. 3. 2020 se vlastníkem Nemovitostí stala společnost Libra_Credit s. r. o. (dříve LEFA s. r. o.), IČO [IČO] (původní žalobkyně), která smlouvou ze dne 9. 2. 2024 postoupila svou pohledávku uplatněnou v tomto řízení žalobkyni.
4. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že nárok žalobkyně na náhradu za užívání Nemovitostí za období od 3. 3. 2020 do 30. 4. 2021, nelze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nýbrž jako nárok na náhradu ve výši nájemného naposledy sjednaného v nájemní smlouvě (částkou 16 000 Kč měsíčně) podle § 2295 o. z., který podle § 2221 o. z. přešel na novou vlastnici Nemovitostí.
5. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněné otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při výkladu § 2221 o. z. přihlásil k dřívější ustálené soudní praxi ohledně výkladu obsahově shodného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018, či rozsudek ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019). Obě ustanovení upravují zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen přechod práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu na nabyvatele přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem tohoto právního nástupnictví je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci; týká se práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Proto na nového pronajímatele nepřecházejí závazky jeho právního předchůdce, které tento rámec přesahují. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však platí, že právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného), nýbrž i pravidelné (např. čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Na nového pronajímatele tak mimo jiné přechází právo na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit; povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci.
7. V rozsudku ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněném pod číslem 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stížnost proti němu odmítl Ústavní soud usnesením zde dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3230/19), Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného (§ 2249 o. z.) nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá. Jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona a který vychází ze skutečnosti, že nájemce, ačkoliv již nájem skončil, pokračuje v užívání bytu (není přitom významné jakým způsobem), pronajímatel s ním tak nemůže po tuto dobu disponovat a pronajmout ho jinému nájemci, který by platil nájemné. Na rozdíl od předchozí právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se již náhrada pronajímateli neodvíjí od bezdůvodného obohacení nájemce, ale rozhodujícím hlediskem je naposledy sjednané (či soudem stanovené) nájemné [srov. Kabelková, E., Selucká, M.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 480].
8. V projednávané věci odvolací soud z uvedených závěrů vyšel, jestliže uzavřel, že žalovaný 1) jako (bývalý) nájemce, který neodevzdal byt pronajímateli v den skončení nájmu a byt nadále užíval, je podle § 2295 o. z. povinen platit pronajímateli náhradu ve výši naposledy sjednaného nájemného, a to až do doby, kdy mu byt předá. Změnou vlastnictví pronajaté věci tato povinnost nezanikla, i když k ní došlo v mezidobí od skončení nájemního vztahu a předáním bytu. Právo pronajímatele na náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. je (ze zákona) součástí nájemního vztahu, a jelikož právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu, poté, co společnost Libra_Credit s. r. o. nabyla vlastnické právo k předmětu nájmu, přešlo na ni právo na náhradu ve výši naposledy sjednaného nájemného a žalovaný 1) byl povinen platit tuto náhradu jí jako nové pronajímatelce. Jiný výklad by vedl ke zhoršení postavení nájemce a popřel by smysl § 2295 o. z.
9. Povinnost platit náhradu ve výši naposledy sjednaného nájemného podle § 2295 o. z. má přitom pouze (bývalý) nájemce, a nikoli též členové jeho domácnosti, kterými byli žalovaní 2), 3) a 4). Uzavřel-li tedy odvolací soud, že jediným pasivně legitimovaným v daném sporu je žalovaný 1) jako (bývalý) nájemce, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.
10. Dovolatelka sice výslovně napadla všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak proti výrokům, jimiž odvolací soud odmítl její odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně a o nákladech řízení, dovolání (podle jeho obsahu) zjevně nesměřuje, neboť v této části neobsahuje žádné odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e), h) o. s. ř.].
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 10. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu