Plný text
26 Cdo 2300/2026-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. M., zastoupené Mgr. Tomášem Růžičkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem [adresa] IČO [IČO], o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemný návrh na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 42/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2026, č. j. 25 Co 62/2026-88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 11. 2025, č. j. 28 C 42/2024-69, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 23 C 235/2025 o určení, že žalovaná není vlastníkem pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je dům č. p. XY, ulice XY v XY, zapsáno na LV č. XY, Katastrální území XY, dále jen „bytový dům“ (výrok I), zamítl žalobu o určení, že výpověď z nájmu bytu číslo [číslo] nacházejícího se ve druhém podlaží bytového domu, je neplatná (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení této žaloby (výrok III), uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalované byt číslo [číslo] o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve druhém podlaží bytového domu, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu (výrok V).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 4. 2026, č. j. 25 Co 62/2026-88, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
3. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku okamžiku, od něhož počíná běžet dvouměsíční prekluzivní lhůta pro podání návrhu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (kterou dovolatelka považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou), odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
4. Ustálené soudní praxi přitom odpovídá závěr odvolacího soudu, že žalobkyni byla výpověď doručena (došla do sféry její dispozice) již dne 30. 5. 2024, kdy byla (poprvé) vyrozuměna doručovatelem o uložení poštovní zásilky obsahující výpověď na poště [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, jejichž závěry jsou využitelné i v poměrech současné právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018)]. Jde o závěry, které jsou dlouhodobě ustáleny a jejichž aplikace v praxi nečiní potíže, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
5. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jak uvedla dovolatelka v úvodu dovolání – musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze ho dovodit ani z jeho obsahu. Dovolání je tudíž v této části vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
7. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její argumentací a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, ve skutečnosti uplatňuje vady řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), k nimž může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 a násl. o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání nezakládají.
8. Přesto lze dodat, že vytýkanou vadou řízení netrpí. Napadený rozsudek má náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.), je pochopitelný, srozumitelný a spolehlivě z něj vyplývá, jakými úvahami se odvolací soud při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídil. Nelze jej tudíž považovat za nepřezkoumatelný, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Pro úplnost lze dodat, že ztotožnil-li se odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, odůvodnění jeho rozhodnutí se nijak neprotiví požadavkům kladeným na obsah odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu