Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému T. H., o 231 597,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 121/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2025, č. j. 35 Co 86/2025-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 231 597,55 Kč s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení s odůvodněním, že v období srpna 2015 až června 2020 hradil za právní předchůdkyni žalovaného M. T. platby vůči Bytovému družstvu Pragostav, se sídlem v Praze 10 - Hostivaři, Strašnická 1397/20, IČO 00034843, za její užívání nebytové jednotky – ateliéru č. 423/102 v bytovém domě na adrese XY (dále též jen „předmětný ateliér“); v tomto rozsahu mu takto vůči bytovému družstvu uhrazené platby dosud nebyly zaplaceny.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 6 C 121/2022-142, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 84 435 Kč s (blíže určeným) úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 147 162,55 Kč s (blíže určeným) úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Na základě odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 3. 2025, č. j. 35 Co 86/2025-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 79 424,50 Kč s (blíže určeným) úrokem z prodlení potvrdil, co do částky 5 010,50 Kč s (blíže určeným) úrokem z prodlení změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a ve výroku II jej potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Nejvyšší soud dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu, jímž jej napadá ve výroku I v jeho měnící části a části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Dovolatelem pokládanou otázku, zda výkon práva žalovaného v podobě uplatnění námitky promlčení žalobcovy pohledávky je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva [ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)], posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
6. Též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (výkladu ustanovení § 8 o. z.) je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení, představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněným pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“). Z R 59/2004 se přitom podává, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonnýma tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018).
7. Se závěry plynoucími z R 59/2004 je napadené rozhodnutí v souladu (i v mezích výkladu § 2 odst. 3, § 8 o. z.), když ani tvrzení uplatněná v dovolání nevedou k závěru, že by se žalovaný (či jeho právní předchůdci) jakkoli podílel na nečinnosti dovolatele vedoucí k promlčení části nároku; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva) dovolatelem samotným.
8. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) se podává, že odvolací soud přihlédl ke všem žalobcem v tomto směru namítaným rozhodným okolnostem - z hlediska skutkového uzavřel a zohlednil, že mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalovaného M. T. (jeho bývalou tchýní) již před její smrtí XY bylo vedeno mj. soudní řízení o určení vlastnického práva žalobce k předmětnému ateliéru, jejich „rodinné vztahy“ již byly narušeny. M. T. pak „jen“ projevila zájem na (budoucím) uzavření dohody se žalobcem ohledně úhrad spojených s užíváním předmětného ateliéru, a to po skončení pozůstalostního řízení po její dceři M. S., bývalé manželce žalobce, k čemuž následně, z důvodu jejího úmrtí, nedošlo. Existovala tak jen ústní dohoda jmenovaných, že „poté, co dojde k vypořádání dědictví po zemřelé dceři paní T., M. S., se domluví na úhradách plateb spojených s užíváním“ (předmětného ateliéru). M. T. žalobci jím provedené úhrady za její užívání předmětného ateliéru opakovaně písemně potvrzovala. Vyšel též z úvahy, že žalobci nic nebránilo, aby „z důvodu obav o promlčení pohledávky podal žalobu a požádal o přerušení řízení“ do doby, kdy bude ono pozůstalostní řízení skončeno.
9. Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva žalovaného v podobě uplatnění námitky promlčení žalobcovy pohledávky není v rozporu s dobrými mravy (ani zneužitím práva), není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit - srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V dané věci (podle skutkových zjištění soudů) žalobce dohodu o zaplacení jím hrazených plateb spojených s užíváním (předmětného ateliéru) s M. T. uzavřenu neměl; měl jen její příslib, že se po skončení pozůstalostního řízení po M. S. na této věci „domluví“ (bez konkrétního obsahu); a jestliže s uplatněním této své pohledávky za takové situace otálel, jde mu to (z pohledu posuzování účinků uplatněné námitky promlčení) k tíži.
10. Jestliže proti zmíněné úvaze dovolatel argumentuje tím, že s M. T. měl (pozitivní) rodinnou vazbu, chtěl „šetřit její finanční i psychickou zátěž“, a proto vyčkával se zahájením řízení až na skončení pozůstalostního řízení po M. S., neboť podle „vzájemné dohody a písemného slibu paní T.“ měly být náklady spojené s užíváním ateliéru uhrazeny žalobci právě až po skončení tohoto pozůstalostního řízení, staví tyto argumenty na vlastní skutkové verzi věci, jež neodpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu o neexistenci dohody takového obsahu (ta by navíc vylučovala závěr o nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. a o promlčení takového nároku).
11. Dovolatel tak zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek; uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, vycházejícího z odlišného skutkového stavu (v dané věci posuzování projevu vůle a obsahu závazkového vztahu mezi matkou a synem, kdy syn z částky ve výši 1 802 959,30 Kč, kterou nechala ze svého podílu na výnosu z prodané společné nemovitosti deponovat na jeho účet, odmítl zaplatit daň z převodu nemovitostí ve výši 150 000 Kč a rovněž odmítl výzvu k vydání matčina podílu).
13. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku dovolatel uvádí, že nemůže (coby výrok závislý) obstát. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu