Plný text
26 Cdo 2430/2017-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného prof. JUDr. J. K., CSc., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované euroAWK s. r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 75/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 91 Co 131/2016-379, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč k rukám prof. JUDr. J. K., CSc., advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná (euroAWK s. r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO]) napadla dovoláním výrok rozsudku Městského soudu v Praze (soud odvolací) ze dne 23. 11. 2016, č. j. 91 Co 131/2016-379, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 26. 4. 2016, č. j. 7 C 75/2010-343, ve výroku, jímž jí uložil vyklidit tam specifikované pozemky do patnácti dnů od právní moci rozsudku (dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení). Po podání dovolání zanikla žalovaná (z veřejného rejstříku byla vymazána 31. 12. 2017) v důsledku fúze sloučením, jako zanikající společnost, se společností euroAWK Outdoor, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], jako nástupnickou společností, její jmění přešlo na nástupnickou společnost euroAWK Outdoor, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], a došlo ke změně obchodní firmy na euroAWK s.r.o. Usnesením ze dne 18. 1. 2018, č. j. 26 Cdo 2430/2017-410, rozhodl dovolací soud podle § 107 odst. 1, 3 o. s. ř., že v řízení bude pokračováno s touto společností namísto žalované.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
K otázce posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska určitosti vymezení předmětu nájmu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, a ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/13, a týkají se typově srovnatelných věcí, jimiž byla řešena otázka (ne)platnosti obdobné nájemní smlouvy.
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 926/2002) je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Při aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (z něhož je třeba i nadále vycházet – viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to na straně obou účastníků, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Možnou aplikací § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění (týkajících se obsahu vůle účastníků) a namítá, že řízení u soudů obou stupňů bylo postiženo vadami, navíc dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá