Plný text
26 Cdo 251/2025-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně MEGACORP, společnost s r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem [adresa] a, proti žalovanému F. J., bytem [adresa] . Luborem Ludmou, advokátem se sídlem [adresa] o 1.183.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 106/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2024, č. j. 75 Co 211/2023-259, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.347,10 Kč k rukám JUDr. Lubora Ludmy, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 26. 9. 2024, č. j. 75 Co 211/2023-259, potvrdil rozsudek (také druhý v pořadí) Okresního soudu v Přerově (soud prvního stupně) ze dne 19. 1. 2024, č. j. 11 C 106/2021-218, jímž zamítl žalobu, aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 1.183.200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 26. 3. 2021 do zaplacení, a uložil žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému ve výši 355.717,90 Kč a státu ve výši 5.093,80 Kč; současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41.820,70 Kč.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
3. Dovolatelka měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek, zda lze pouze z nečinnosti žalobce dovozovat jeho konkludentní souhlas s bezplatným užíváním nemovité věci žalovaným, resp. uzavření dohody o bezúplatném užívání věci, a zda lze z uzamčení prostor dovodit, že tím žalovaný vyloučil z jejich užívání žalobce, či jiné osoby; za dovolacím soudem dosud neřešené pak považovala otázky, zda lze z dohody o bezúplatném užívání nemovité věci dovozovat, že se bezúplatnost vztahovala i na spotřebované služby a zda lze o oprávněnosti užívání nemovité věci rozhodnout bez přesné kvalifikace důvodu takového užívání.
4. Dovolatelka však zpochybňuje právní závěry učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, předkládá vlastní – odlišnou verzi skutkového stavu, namítá, že žalovaný měl hradit spotřebované služby, že mezi stranami neexistovala dohoda o bezplatném užívání vztahující se i na spotřebované energie (nebyla prokázána), že si žalovaný užívání prostor „uzurpoval“…. Ve skutečnosti tak nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními (resp. se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
5. Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění (že žalobkyně umožnila a tolerovala žalovanému bezplatné užívání jak nebytových, tak bytových prostor, souhlasila i s jeho rozsahem, poskytla mu k nim přístup, a to až do odvolání souhlasu) ani nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy, odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci, přihlédly k jeho postavení žalovaného a jeho vztahu ke společnosti žalobkyně, a jejich skutkové závěry nejsou zjevně nepřiměřené; oproti mínění dovolatelky tak její právo na spravedlivý proces nebylo porušeno.
6. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud porušil svou povinnost odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., pak k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelkou napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu