Plný text
26 Cdo 2529/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva ve S. - B., proti žalované M. J., o zaplacení částky 18. 217.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 185/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2000, č. j. 11 Co 339/99-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. 12. 1998, č. j. 14 C 185/94-94 (poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 23. 8. 1996, č. j. 14 C 185/94-38, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 1998, č. j. 11 Co 220/97-71), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 18. 217.- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 11 Co 339/99-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu důvodnou, když dovodil, že žalovaná (nájemkyně družstevního bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve III. podlaží domu č. p. [č.p.] ve S.) dluží žalobci (pronajímateli tohoto bytu) na úhradách za užívání bytu předmětnou částku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které poté, v zastoupení advokátem (ustanoveným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2000, č. j. 14 C 185/94-146), doplnila v tom smyslu, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že \"chybně vyhodnotil skutkový stav podle provedených důkazů a celou věc potom chybně právně posoudil\". Dovolatelka má za to, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, a že z provedených důkazů nelze dovodit, že by dluh žalované představoval částku požadovanou žalobcem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a poukázal na to, že \"dovolání odpůrkyně se platně neopírá o žádné z ustanovení platného o. s. ř.\", a že \"použití ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném soudním sporu vyloučeno ustanovením § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.\". Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jak se mylně domnívá dovolatelka). Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. však není dovolání podle odstavce prvého přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o pěněžitém plnění nepřevyšujícím 20. 000.- Kč a v obchodních věcech 50. 000.- Kč.
V dané věci žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 18. 217.- Kč s příslušenstvím. Dovolání tedy směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20. 000.- Kč; již z tohoto důvodu nelze jeho přípustnost opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. to výslovně vylučuje. Ostatně přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. brání i nenaplnění předpokladu v tomto ustanovení uvedeném, neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí prvém rozsudku (ze dne 23. 8. 1996, č. j. 14 C 185/94-38, který byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 1998, č. j. 11 Co 220/97-71), nerozhodl - co do částky 18. 217.-Kč s příslušenstvím - jinak, než ve svém v pořadí druhém rozsudku (ze dne 14. 12. 1998, č. j. 14 C 185/94-94), potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, když žalobě v obou svých rozsudcích v uvedeném rozsahu vyhověl.
Přípustnost dovolání v souzené věci nelze opřít ani o § 239 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a návrh na připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku nebyl učiněn (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Navíc i zde je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání vyloučena, jde - li o případ upravený v již zmíněném ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za tohoto procesního stavu by bylo dovolání žalované přípustné jen při naplnění některého z předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 o. s. ř., tj. pokud by zde byly vady uvedené formou taxativního výčtu v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by řízení bylo takovou vadou stiženo a dovolatelka to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalované nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v tomto řízení nevznikly žádné náklady, k jejichž náhradě by jinak byla žalovaná povinna.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu