Plný text
26 Cdo 2582/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného hlavního města Prahy, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Milanem Dančíkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 1324/9, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 87/2013, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 23 Co 361/2014-173, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 23 Co 361/2014-173, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2013, č. j. 54 EXE 87/2013-111, kterým byl zamítnut návrh povinné na odklad exekuce a na zastavení exekuce, nařízené na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. ledna 2013, č. j. 54 EXE 87/2013-43, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu (zejména vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena) posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5255/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97 (uveřejněné pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Napadené usnesení není ani v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž poukazovala dovolatelka [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 1306/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 1693/2005], neboť při řešení otázky materiální vykonatelnosti exekučního titulu vycházejí ze stejných zásad jako výše citovaná judikatura.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu