Plný text
26 Cdo 2632/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. J., Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného JUDr. V. J., advokáta se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. P. V., advokátem se sídlem [adresa] proti povinným 1. J. H., a 2. Ing. L. V., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, pro 58 286 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 27 EXE 778/2013, o návrhu povinných na odklad a zastavení exekuce, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 24 Co 583/2013-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Každý z povinných je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1228 Kč k rukám JUDr. P. V. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 2. 8. 2013, č. j. 27 EXE 778/2013-96, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce (výrok I.), návrh povinných na odklad exekuce (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uzavřel, že exekuce již skončila (zanikla), když pohledávka včetně nákladů byla vymožena. Tím zaniklo i pověření exekutora k provedení exekuce, takže nezbylo, než návrhy na zastavení a odklad exekuce jako bezdůvodné zamítnout.
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku III. o nákladech řízení tak, že povinní jsou povinni zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 2 456 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce (výrok I.). Dále usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok II.) a povinným uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 456 Kč (výrok III.). Odvolací soud uzavřel, že návrh na zastavení a odklad exekuce byl podán včas ve třicetidenní lhůtě podle § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 30. 6. 2013 (dále též jen „ex. řád“). Pokud jde o plnou moc oprávněného, udělenou jeho právnímu zástupci, odvolací soud dovodil, že se vztahuje i pro exekuční řízení. K námitce splacení pohledávky před zahájením exekučního řízení zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 30. 1. 2013 a pohledávka byla částečně uhrazena dne 1. 2. 2013 a 11. 2. 2014. Jednalo o platbu prostřednictvím poštovní poukázky, přičemž v tomto případě je dluh splněn vyplacením částky věřiteli (§ 567 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění). Protože exekuce byla zahájena dříve, než bylo povinnými plněno, odvolací soud nepovažoval exekuční návrh za šikanózní ani v rozporu s dobrými mravy.
Povinní napadli dovoláním všechny výroky usnesení odvolacího soudu, v němž namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Mají za to, že návrh na zahájení exekuce nepodala osoba k tomu oprávněná, jelikož plná moc oprávněného platila pouze pro nalézací řízení. Pokud odvolací soud dovodil, že byla udělena i pro exekuční řízení, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále namítali, že nedostatek doložení exekučního titulu s vyznačenou doložkou vykonatelnosti při podání návrhu na zahájení exekuce nelze odstranit na výzvu soudního exekutora, jak připustil odvolací soud. Tím se opět odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Z těchto důvodů zpochybňují i závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka byla uhrazena až po zahájení exekuce. Dovolatelé považují návrh na nařízení exekuce za šikanózní, neboť byl podán 89 minut poté, co oprávněný povinným sdělil číslo účtu, na nějž mají plnit. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že otázka povahy plné moci již byla v minulosti vyřešena mimo jiné i dovolacím soudem pod sp. zn. 33 Cdo 1550/2013. Zastoupení oprávněného JUDr. V. platí i pro celé exekuční řízení a dosud nebylo ukončeno. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu o možnosti doplnění exekučního titulu doložkou vykonatelnosti se zachováním účinků návrhu. Trvá na tom, že návrh na nařízení exekuce nebyl šikanózní. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal mu náklady řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).
Otázku plné moci, kterou udělil oprávněný svému zástupci, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konstantní judikatura klade důraz na obsah plné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 738/2011). Procesní plná moc končí pravomocným skončením řízení, pro něž byla udělena, ledaže by z ní vyplývalo, že se vztahuje i na jiná řízení. Tak je tomu nejen tehdy, bylo-li to v plné moci výslovně vyjádřeno, ale i tehdy, lze-li takový závěr z obsahu plné moci dovodit.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu posoudil odvolací soud i otázku připojení originálu nebo úředně ověřené kopie exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti - § 38 odst. 2 ex. řádu - a poučovací povinnosti exekutora (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 912/2005, uveřejněné pod číslem 69/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítali-li povinní, že podání exekučního návrhu je v rozporu s dobrými mravy, pak je třeba upozornit na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením § 251 o. s. ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud tedy dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.