Plný text
26 Cdo 2789/2024-181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně RT TORAX Leasing, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Rudná 2378/100, IČO 25379658, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1719/5, proti žalované JML AUTOMOTIVE a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, IČO 24733997, zastoupené Mgr. Radimem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/19, o 391 590,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 203/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 28 Co 110/2023-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 28 Co 110/2023-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 391 590,91 Kč s příslušenstvím – úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila tím, že se žalovanou uzavřely 7. 2. 2020 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem movité věci – osobního automobilu registrační značky XY (dále jen „předmětný automobil“) žalobkyní žalované, na dobu do 6. 2. 2023. Žalovaná měla hradit nájemné 13 231 Kč měsíčně, v nájemném byla zahrnuta i částka za pojištění předmětného automobilu žalobkyní u pojistitele Generali Česká pojišťovna a.s. (dále též jen „pojistitel“), zahrnující též havarijní pojištění. V průběhu nájemního vztahu způsobil dne 22. 1. 2021 řidič předmětného automobilu D. M. dopravní nehodu, při níž došlo k jeho rozsáhlému poškození. Náhrada škody byla žalobkyní uplatněna u pojistitele; ten však odmítl žalobkyni vyplatit pojistné plnění s odůvodněním, že je dána (sjednaná) výluka z pojištění představovaná tím, že řidič D. M. v době dopravní nehody neměl oprávnění řídit toto vozidlo na území České republiky (jak bylo pojistiteli potvrzeno sdělením Ministerstva dopravy). „Vzhledem k zamítnutí pojistného plnění“ se žalobkyně domáhá náhrady jí vzniklé škody (majetkové újmy) v důsledku poškození předmětného automobilu po žalované, a to ve výši 391 590,91 Kč (obvyklá cena před poškozením 722 169,42 Kč – cena po poškození 330 578,51 Kč). Žalobkyni vznikly též další náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku ve výši 2 500 Kč. Žalovaná měla částku 391 590,91 Kč uhradit do 20. 12. 2021.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 27 C 203/2022-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 391 590,91 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Vyšel ze zjištění, že shora uvedená nájemní smlouva byla mezi účastnicemi uzavřena, předmětný automobil předán žalované, součástí hrazeného nájemného byla i částka za pojištění předmětného automobilu žalobkyní u pojistitele, zahrnující též havarijní pojištění. Při dopravní nehodě v průběhu trvání nájemního vztahu, kdy předmětné vozidlo řídil D. M., byla na něm způsobena škoda ve výši 391 590,91 Kč. Náhrada škody byla žalobkyní uplatněna u pojistitele z titulu sjednaného havarijního pojištění; ten však odmítl žalobkyni vyplatit pojistné plnění s odůvodněním, že je dána (sjednaná) výluka z pojištění představovaná skutečností, že uvedený řidič neměl v době dopravní nehody oprávnění k řízení předmětného automobilu na území České republiky. Uzavřel, že žalovaná „neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že řidič … v rozhodné době disponoval řidičským oprávněním pro příslušnou skupinu motorových vozidel. … Žalovaná strana nepředložila žádný doklad o řidičském oprávnění, byť vydaný oprávněným zahraničním orgánem, jenž by byl platným i s odkazem na mezinárodní úmluvy…, předložený doklad D. M., neodpovídal shora citovaným úmluvám, což vyplynulo z vyjádření Ministerstva dopravy“. Současně zamítl, coby nadbytečné, provedení důkazu výslechem svědka D. M., jenž „má osobní zájem na výsledku sporu, navíc za situace, kdy z ostatních soudu předložených listinných důkazů vyplývá, že jmenovaný neměl k řízení motorového vozidla řádné řidičské oprávnění požadované na území českého státu“, důkaz e-mailem v anglickém jazyce od IDL Services Inc ze 6. 11. 2022, „když jednání soudu je v úředním jazyce českém, navíc pro soud je důkaz e-mailovou komunikací s IDL Services Inc zcela irelevantní, neboť z něj nevyplývají pro soud rozhodné skutečnosti, tudíž zamítl i návrh žalované strany na doručení překladu uvedeného dokumentu v českém jazyce“, i návrh na doručení potvrzení o platnosti řidičského průkazu „od příslušné organizace v USA“, když „soud opakovaně vyzýval v průběhu jednoho roku žalovanou k předložení příslušných dokladů, které by vyvrátily tvrzení žalobkyně, avšak marně“.
4. Uzavřel, že řidič vozidla vskutku nebyl držitelem řidičského oprávnění k řízení předmětného automobilu v době dopravní nehody ve smyslu § 3 odst. 3 písm. a), § 90 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o silničním provozu“); proto je žalobkyní uplatněný nárok z uvedeného důvodu, včetně příslušenství – zákonného úroku z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., opodstatněný.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 28 Co 110/2023-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud, jenž odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, uzavřel, že účastnice uzavřely smlouvu o nájmu dopravního prostředku ve smyslu § 2321 a násl. o. z., jejíž nedílnou součástí byly všeobecné smluvní podmínky nájemní smlouvy žalobkyně. Žalobkyně odevzdala žalované předmět nájmu (předmětný automobil) spolu s potřebnými doklady. Žalovaná smlouvou (mimo jiné) „na sebe vzala rizika výskytu vad, poškození, zničení, ztráty, odcizení a předčasného opotřebení předmětu nájmu, a to i tehdy, dojde-li k tomu bez jejího zavinění“. Zavázala se, že při užívání předmětu nájmu bude „zejména dodržovat obecně závazné právní předpisy platné pro provoz předmětu nájmu“. Žalobkyně sjednala pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem předmětného automobilu a jeho havarijní pojištění.
7. Protože „žalovaná založila svoji obranu na tvrzení, že D. M. v době dopravní nehody měl platné řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel, tedy že důvod pro výluku z pojištění nebyl dán, a že tudíž není povinna hradit žalobkyni škodu“ (způsobenou na předmětném automobilu při dopravní nehodě), poučil odvolací soud při jednání žalovanou dle § 118a odst. 3 o. s. ř., „aby označila důkaz k prokázání shora uvedeného obranného tvrzení a dal jí poučení o možném nepříznivém důsledku“. Žalovaná k důkazu předložila řidičský průkaz D. M. č. XY vydaný v USA, dále navrhla důkaz spisem Policie České republiky o vyšetřování dopravní nehody. Odvolací soud tyto důkazy provedl a zjistil, že „předložený řidičský průkaz č. XY byl vydán v USA 4. 10. 2022, tedy není důkazem způsobilým prokázat, že v době dopravní nehody (22. 1. 2021) měl D. M. řidičské oprávnění na území České republiky“. Ze spisu Policie České republiky o šetření dopravní nehody vzal přitom odvolací soud za zjištěné, že D. M. orgánům Policie České republiky dne 22. 1. 2021 na místě dopravní nehody předložil řidičský průkaz č. XY, vydaný v USA dne 27. 8. 2011. S odkazem na ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 104, § 116, § 118 odst. 2 zákona o silničním provozu odvolací soud uzavřel, že „řidičský průkaz vydaný v USA lze na území České republiky užívat jen s platným mezinárodním řidičským průkazem, přičemž USA jsou smluvní stranou pouze starší ženevské Úmluvy o silničním provozu z r. 1949, a podle té má mezinárodní řidičský průkaz platnost pouze 1 rok“. Proto „řidičský průkaz předložený orgánům Policie České republiky vydaný v USA dne 27. 8. 2011 není důkazem způsobilým prokázat, že v době dopravní nehody měl D. M. řidičské oprávnění na území České republiky“. Z těchto důvodů dospěl k závěru, „že žalovaná se svojí obranou neuspěla, neboť se jí nepodařilo prokázat, že v době dopravní nehody měl D.M. řidičské oprávnění k řízení motorového vozidla na území České republiky“. Žalobkyně „v souladu se smluvním ujednáním účastníků nejprve uplatnila nárok na pojistné plnění u pojišťovny, leč z důvodu shora popsané výluky z pojištění jí pojišťovna plnění odmítla, proto po právu uplatnila nárok na náhradu škody proti žalované“. Žalovaná „porušila povinnost z nájemní smlouvy“ a podle § 2913 odst. 1 o. z. je povinna nahradit škodu z toho vzniklou druhé straně.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zde namítá, že odvolací soud nedostál své povinnosti „řádně a srozumitelně odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něj byly zjevné jeho právní úvahy a souvislost těchto úvah se skutkovými zjištěními“, a že se nevypořádal s důkazními návrhy účastníků, neprovedení navrhovaných důkazů řádně neodůvodnil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, a další v dovolání citovaná rozhodnutí dovolatelka dovozuje, že v dané věci „absence nosné právně kvalifikační úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle § 237 o. s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.“. Není vysvětlen závěr odvolacího soudu, že původní řidičský průkaz D. M. není důkazem způsobilým prokázat, že měl v době dopravní nehody řidičské oprávnění na území České republiky. Odvolací soud se nezabýval platností tohoto řidičského průkazu, zda měl v době nehody řidič trvalý pobyt na území České republiky, případně kdy se ve smyslu § 116 zákona o silničním provozu do České republiky vrátil. Nezohledňuje též nikterak skutečnost, že „součástí soudního spisu je také mezinárodní řidičský průkaz pana M.“. Není řádně (srozumitelně, na základě jakých skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů) zdůvodněn závěr odvolacího soudu, že řidič předmětného automobilu v době dopravní nehody „nedisponoval oprávněním k řízení motorových vozidel na území České republiky“. V rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021, a dalších v dovolání citovaných rozhodnutí odvolací soud též neprovedl některé žalovanou navrhované důkazy, ačkoliv jejich navržení sám cituje ve svém rozsudku (bod 6.), aniž by se k nim vyjádřil, neodůvodnil jejich neprovedení. Dle žalované přitom „nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci příslušné výluky z pojištění a žalobkyni svědčí pouze nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli“. Odvolací soud neprovedl řádný výklad smluvních ujednání pojistné smlouvy, jenž je zásadní, neboť „nárok žalobkyně vůči žalované může být dán pouze v situaci, kdy není dán její nárok vůči pojistiteli“. Z rozsudku odvolacího soudu není seznatelné, „jaký vliv má případný konkrétní defekt řidičského průkazu“ na právo žalobkyně požadovat náhradu vzniklé škody po žalované. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, aby byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zcela zamítnuta.
9. Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť při řešení procesní otázky, za splnění jakých předpokladů může soud odmítnout provést účastníkem navržené důkazy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je dovolání též opodstatněné.
10. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
11. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne soudu povinnost v odůvodnění svého rozsudku uvést podstatný obsah přednesů, stručně a jasně (výstižně) vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení právních předpisů, jichž použil.
12. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem upraveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
13. Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010).
14. Pro rozsudek odvolacího soudu platí § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), potud, pokud to odpovídá přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení. Proběhlo-li však před odvolacím soudem dokazování, musí se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s výsledky dokazování obdobně jako soud prvního stupně.
15. Jestliže v dané věci odvolací soud, který poskytl žalované poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. (jak se podává též z odůvodnění jeho rozsudku), a následně doplňoval dokazování k otázce, zda a jaké oprávnění k řízení předmětného automobilu jeho řidič v době dopravní nehody měl, ve svém rozsudku uzavřel, že „žalovaná se svojí obranou neuspěla, neboť se jí nepodařilo prokázat, že v době dopravní nehody měl D. M. řidičské oprávnění k řízení motorového vozidla na území České republiky“, aniž se vypořádal s tím, proč neprovedl další k této skutečnosti žalovanou navrhované (a jí v odvolání opětovně uplatňované; srov. bod 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) důkazy, shora uvedeným požadavkům na odůvodnění svého rozsudku nedostál. Jinými slovy, rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou ohledně skutečnosti, již odvolací soud považoval za právně významnou a ve vztahu k níž žalované poskytl poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aniž je žalované (jež z tohoto důvodu ve sporu prohrála) jakkoliv vysvětleno, proč odvolací soud neprovedl jiné, jí k této skutečnosti již dříve uplatňované důkazy.
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že je sice na soudu, které důkazy provede, a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). Neakceptování důkazního návrhu by se zpravidla mělo opírat o argumenty, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně že důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (tzn. nedisponuje vypovídací potencí k danému tvrzení) nebo že jde o nadbytečný důkaz (tj. tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázáno), k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015). Ve světle judikatury Ústavního soudu, z níž vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší soud, jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, nebo ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016). Jde zde tak současně o vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, neboť byly porušeny základní procesní požadavky kladené na soud ohledně způsobu dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy účastníků.
17. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu též není zřejmé, z čeho plyne jeho skutkový závěr, že žalobkyně nejprve uplatnila nárok na pojistné plnění u pojišťovny „v souladu se smluvním ujednáním účastníků“ (srov. bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru absentují příslušná podkladová skutková zjištění např. z nájemní smlouvy, všeobecných smluvních podmínek žalobkyně a není proveden navazující výklad takového smluvního ujednání účastníků. Není tak ani seznatelná navazující právní úvaha odvolacího soudu, jež zřejmě podmiňuje (není však zřejmé, z jakých důvodů) právo žalobkyně uplatnit odvolacím soudem kvalifikovaný nárok na náhradu škody dle § 2913 a násl. o. z. vůči žalované neúspěšným uplatněním žalobkyní vůči jejímu pojistiteli práva na výplatu pojistného plnění z pojistné události představované předmětnou dopravní nehodou (srov. opět bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jakkoliv jde jinak o nároky samostatné (srov. též § 2758 odst. 1, § 2811, § 2820 odst. 1 o. z.).
18. Absence takové úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle § 237 o. s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021).
19. Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá dostatečně vysvětlit své úvahy, včetně právního posouzení věci a konkrétního předpisu, z něhož vychází (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).
20. Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně.
21. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
22. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
23. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu