Plný text
26 Cdo 3478/2024-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce M. G., zastoupeného Mgr. Janem Palečkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, se sídlem v [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalované E. G., zastoupené JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení existence nájemního práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 32/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 53/2024-267, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám JUDr. Edity Lebedové, advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 53/2024-267, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 C 32/2022-177, kterým zamítl žalobu na určení, že „nájemní právo žalobce k bytu č. 6 v budově č. p. XY na adrese XY, existuje“, (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí (výrok II) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III, IV).
2. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
3. Odvolací soud totiž posoudil dovoláním zpochybněnou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněný pod č. 20/1997 časopisu Soudní judikatura a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015).
4. Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 10/92, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2193/2012, přehlíží, že tato rozhodnutí byla vydána v řízení o zrušení společného užívacího práva účastníků k družstevnímu bytu a o vypořádání společného jmění manželů, citované usnesení je navíc usnesením o odmítnutí dovolání, v němž dovolací soud z povahy věci žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neřešil. Obě rozhodnutí se evidentně vztahují k předchozímu řízení vedenému u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 68/2019, ve kterém tento soud dospěl k závěru, že nájemcem bytu je vedlejší účastnice, a rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 uložil žalobci (v postavení žalovaného) byt vyklidit. V posuzované věci však odvolací soud otázky zrušení práva nájmu a určení nájemce či vypořádání společného jmění manželů neřešil a jeho rozhodnutí na nich nespočívá (nezávisí). Zamítnutí žaloby odvolací soud odůvodnil výhradně tím, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
5. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení těchto otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
6. Namítá-li žalobce, že odvolací soud formálně nerozhodl o námitce podjatosti, kterou vznesl v průběhu odvolacího jednání, při němž byla věc rozhodnuta, uplatňuje vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 1. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu