Plný text
26 Cdo 3851/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalované Hutnímu projektu Ostrava, a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupené Mgr. Arnoštou Dobiášovou, advokátkou se sídlem [adresa] o 41.492,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 36/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 15 Co 143/2008-146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 15 Co 143/2008-146, potvrdil rozsudek (druhý v pořadí) Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně) z 24. 9. 2007, č. j. 27 C 36/2001-114, kterým zamítl žalobu na zaplacení částky 41.492,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (nezastoupen advokátem) dovolání, poté advokátka, jíž si zvolil, sdělila písemně soudu, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje. K doplnění dovolání ze dne 30. 7. 2009 dovolací soud nepřihlížel, neboť toto doplnění nesepsala právní zástupkyně žalovaného (§ 241 o. s. ř.) a bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 11. 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona o. s. ř., neboť soud prvního stupně žalobu ve všech případech zamítl a tudíž ve svém pozdějším rozsudku nerozhodl o této žalobě jinak než v předchozím rozsudku. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není jím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
V projednávané věci dovolatel sice vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (a v obecné rovině tak uplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), avšak jeho dovolací námitky směřují proti právním závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na řešení otázky, zda a v jakém rozsahu lze uplatnit zadržovací právo nad hodnotu pohledávky, zda mají být zadržené movité věci převyšující hodnotu pohledávky věřitelem vydány a zda lze započítat pohledávku z titulu neoprávněně zadrženého majetku proti pohledávce za dlužné nájemné (jak mu vytýká dovolatel), nýbrž na úvaze o absenci protiprávního jednání žalovaného, tedy nesplnění základní podmínky pro obecnou odpovědnost za škodu (§ 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění – dále též jen „obč. zák.“). Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolatel přehlíží, že zadržovací právo nemá primárně uhrazovací, ale zajišťovací funkci. Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil i nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav) a dále také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkou, že „mu nebylo umožněno zúčastnit se jednání soudu prvního stupně“, že soud neprovedl další důkazy, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný). Takto uplatněné dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Jestliže je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno na skutkovém základu (dovoláním nezpochybnitelném - § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a jestliže zároveň dovoláním není zpochybněno právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá, nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2011 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu