Plný text
26 Cdo 3863/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] IČO [IČO], o 459.988 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 14/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016, č. j. 12 Co 309/2015-96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti napadenému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2015, č. j. 24 C 14/2012-91, kterým nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází a ani z celého jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nelze zjistit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel nevymezil ani žádnou otázku hmotného či procesního práva (tedy dovolací důvod) ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; tento údaj je přitom taktéž obligatorní obsahovou náležitostí dovolání (viz § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu
předsedkyně senátu