Plný text
26 Cdo 400/2026-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Český svaz rychlobruslení, z.s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Klub sportovního bruslení Hodonín, z.s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem [adresa] o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 19/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 18 Co 279/2024-347, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 975,50 Kč k rukám Mgr. Vladimíra Řezníčka, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 6 C 19/2023-322, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci motorové vozidlo TOYOTA Proace Verso, NG16 2.0, SPZ XY, VIN: XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 18 Co 279/2024-347, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II).
3. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
4. Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (zejména namítá, že předmětné vozidlo mělo sloužit k reprezentační přípravě L. S.), nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci (ze kterého rovněž vychází při formulaci dovolacích otázek) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění nevykazují žádný významný nesoulad, odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
5. Za prvé má dovolatel za to, že při řešení otázky, zda smlouva, na jejímž základě užíval předmětné vozidlo, byla uzavřena na dobu neurčitou, se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněného pod číslem 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
6. Při formulaci této otázky však vychází z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud, a právní posouzení věci tak zpochybňuje prostřednictvím nezpůsobilého dovolacího důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“). V tomto směru totiž svou argumentaci staví na skutečnosti, že předmětné vozidlo mělo sloužit k reprezentační přípravě L. S. a smlouva tak byla sjednána přinejmenším na dobu trvání jeho reprezentačního vztahu. Odvolací soud (soud prvního stupně) však při posuzování věci vycházel naopak ze zjištění, že tomu tak nebylo a že doba, po kterou měl žalovaný vozidlo užívat, dohodnuta nebyla.
7. Nadto i kdyby smlouva byla skutečně uzavřena na dobu, po kterou bude L. S. reprezentovat Českou republiku, pak přestal-li být reprezentantem v roce 2024 (jak dovolatel zmiňuje v dovolání), ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.) by smlouva skončila uplynutím sjednané doby a žalovanému by tak jako tak nesvědčil žádný titul k užívání předmětného vozidla. Na posouzení věci by to tudíž ničeho nezměnilo.
8. Za druhé dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nezjistil, kterou z výpovědí zanikl smluvní vztah účastníků, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. R 4/2014).
10. Ve vztahu k této otázce se však takový údaj v dovolání nenachází a nelze ho dovodit ani z jeho obsahu. Dovolání je proto v této části vadné.
11. Za třetí dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, kterou považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, zda je možné sjednat smlouvu o nájmu dopravního prostředku bez sjednání úplaty.
12. Na takto formulované otázce však napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí), neboť odvolací soud dospěl k závěru, že úplata za užívání vozidla sjednána byla (žalovaný měl žalobci zaplatit 15 % z ceny předmětného vozidla). Považoval pouze za nepodstatné zkoumat, zda žalovaný sjednanou úplatu skutečně zaplatil (žalobce uvedl, že zaplacení této sumy nadále po žalovaném nepožadoval), neboť závěr, že smlouva byla sjednána jako úplatná, by to ovlivnit nemohlo.
13. Nespočívá-li ovšem napadené rozhodnutí na posouzení dané otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
14. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
15. Dovolatel sice napadá rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu jeho výroků I. a II.“, avšak výrok o nákladech řízení napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237–238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti tomuto výroku by navíc ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 4. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu