Plný text
26 Cdo 4013/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CPI BYTY, a. s., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph. D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému M. C., T., zastoupenému Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem [adresa] o stanovení výše nájemného, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 8 C 14/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2014, č. j. 11 Co 216/2014-223, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2014, č. j. 11 Co 216/2014-223, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Takto postavenému požadavku však dovolatel nevyhověl.
Uvedené pak v plném rozsahu platí rovněž ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku. I v tomto směru totiž dovolání postrádá řádnou specifikaci údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze ani opomenout, že dotčenými výroky odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti nim nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněná pod č. 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Snad jen pro úplnost dovolací soud dodává, že vyjádření žalobkyně k dovolání nemělo – s přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu – pro dovolací řízení žádný význam, což našlo odraz i v nákladovém výroku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu