Plný text
26 Cdo 435/2026-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované B. B., zastoupené JUDr. Janou Peterkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 169.536,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 75 C 88/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 14 Co 260/2025-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.350 Kč k rukám JUDr. Jany Peterkové, advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 14 Co 260/2025-156, potvrdil odvoláním napadený výrok II rozsudku Okresního soudu v Ústí na Labem (soud prvního stupně) ze dne 8. 7. 2025, č. j. 75 C 88/2025-95, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 169.536,34 Kč s úrokem z prodlení (představující dlužné nájemné a úhradu za služby), a výrok III o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv byl nájem sjednán na dobu určitou od 1. 12. 2023 do 30. 11. 2024, vznikl žalobci nárok na zaplacení nájemného jen do 7. 2. 2024 (který mu byl soudem prvního stupně přiznán odvoláním nenapadeným výrokem I), neboť poté, co se žalovaná z bytu dne 11. 1. 2024 odstěhovala a odevzdala klíče zpět žalobci (prostřednictvím jeho matky), žalobce ho dne 7. 2. 2024 předal novému nájemci (D. L.), znemožnil jí tak jeho další užívání a ke změně nedošlo ani po následné komunikaci účastníků a její výslovné žádosti o vydání klíčů. Měl za to, že s ohledem na § 2245 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nebyla žalovaná povinna platit nájemné po dobu, co vada (nemožnost byt užívat) trvala. S odkazem na § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném od 1. 1. 2023 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.), považoval na rozdíl od soudu prvního stupně vyúčtování služeb za rok 2023 i 2024 za řádná, neboť žalovaná proti nim v zákonem stanovené lhůtě nepodala námitky. Současně však shledal důvodnou námitku započtení pohledávky z titulu pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. za opožděné vyúčtování těchto služeb, kterou vznesla žalovaná.
3. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud otázky zpochybněné dovolatelem, na nichž je rozhodnutí založeno, vyřešil v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
4. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek a pokračuje v polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně). Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (především ohledně vůle žalované byt dále užívat) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, odpovídají obsahu spisu, nepředstavují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
5. Dovolateli lze sice přisvědčit, že odvolací soud při právním posouzení věci nepřiléhavě aplikoval § 2245 o. z., a nikoliv úpravu obsaženou v § 2208 o. z., na správnost jeho závěru o zamítnutí nároku v části týkající se zaplacení nájemného za dobu od 7. 2. 2024 do 30. 11. 2024 to však vliv nemělo. V této době, i když smlouva o nájmu nadále trvala, již žalobce žalované neumožnil užívání předmětného bytu, s ohledem na způsob a obsah komunikace účastníků nelze ani za nepřiměřený považovat závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalovaná požádala (neformálně) o slevu z nájmu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2295/99). Za případný lze také pokládat odkaz odvolacího soudu na úpravu dobrých mravů – odevzdala-li žalovaná (nájemkyně), která řádně neplatila nájemné, byt žalobci (pronajímateli) na jeho žádost v průběhu trvání nájemní smlouvy, aniž by došlo k formálnímu ukončení nájmu, žalobce posléze (obratem) umožnil užívání bytu jiné osobě (která mu za užívání bytu platila) a žalované již do skončení nájmu vstup do předmětného bytu neumožnil, není jeho nárok vůči žalované na zaplacení nájemného za tuto dobu ani souladný s dobrými mravy. Snaží-li se navíc žalobce (prostřednictvím zpochybnění skutkových závěrů) prosadit závěr, že žalovaná po opuštění a předání bytu již neměla zájem byt užívat, přehlíží, že kdyby tomu tak skutečně bylo, pak s ohledem na to, že vzápětí po odevzdání bytu žalovanou ho pronajal třetí osobě, by byl zřejmě na místě závěr, že došlo k ukončení nájmu (konkludentní) dohodou a po skončení nájmu by žalovaná (také) neměla povinnost hradit nájemné.
6. Další dovolatelem předestřenou otázku, zda započtení nároku na zaplacení služeb s pohledávkou z titulu pokuty z prodlení s jejich vyúčtováním není zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., posoudil odvolací v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
7. Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že nedoručí-li poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období včas řádné vyúčtování záloh na služby, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu. Není přitom povinností příjemce služeb žádat jejich poskytovatele o provedení vyúčtování; je naopak povinností poskytovatele služeb provést vyúčtování a seznámit ho s ním ve stanovené lhůtě. Vyúčtovat stanovené zálohy na služby musí poskytovatel služeb bez ohledu na to, zda je příjemce služeb platil řádně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2998/2020).
8. Podle zjištění odvolacího soudu dovolatel nesplnil svou povinnost vyúčtovat (předepsané) zálohy na služby včas, ani netvrdil, že by nebylo spravedlivé požadovat po něm splnění této povinnosti nebo že by k nesplnění lhůty došlo zaviněním žalované, a takové okolnosti nevyplynuly ani z obsahu spisu (§ 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.).
9. Při posouzení, zda nárok žalované na zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. není v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným okolnostem, a to jak na straně dovolatele, tak na straně žalované a vycházel z konkrétních zjištění učiněných v dané věci (délka nájemního poměru, výše sjednaných záloh, nemožnost služby či byt využívat). Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Namítá-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Ostatně tato výtka ani není případná, napadený rozsudek odvolacího soudu má náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 8. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu