Plný text
26 Cdo 4501/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. V. K., CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Ing. H. W., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Bytovému družstvu občanů Vršovic, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem se sídlem [adresa] částky 428.054,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 156/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 72 Co 168/2014-30, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 72 Co 168/2014-30, potvrdil rozsudek ze dne 16. 1. 2014, č. j. 16 C 156/2013-17, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na zaplacení částky 428.054,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá „oba výroky“ napadeného rozsudku, tj. nejen jeho potvrzující výrok, ale jakoby i nákladový výrok napadeného usnesení. Ve vztahu k tomuto nákladovému výroku však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – v rozporu s ustanoveními § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání. Dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti správnost uvedeného nákladového výroku nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/[PSČ obec].) – dále opět jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena.
Otázkou náhrady za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů se Nejvyšší soud opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích, na něž poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, a na závěry v nich vyjádřené lze pro stručnost odkázat (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1437/2009/). Právní úprava obsažená v citovaném ustanovení je jednoznačná a nepřipouští jiný výklad než ten, že náhrada za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene spočívá ve zhodnocení zatížené nemovitosti. Ústavní soud České republiky přitom považuje tuto úpravu za souladnou se stávajícím ústavním pořádkem (viz judikatura Ústavního soudu, na niž odkázal odvolací soud); za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal důvod pro postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2015
Doc. JUDr. V. K., CSc. předsedkyně senát