Plný text
26 Cdo 4808/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Stavebního bytového družstva POKROK, se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované A. M., P., zastoupené JUDr. Alenou Weigandovou, advokátkou se sídlem [adresa] o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 165/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 17 Co 112/2015-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, k rukám JUDr. Aleny Šťastné, advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 28 C 165/2014-205, rozhodl o povinnosti žalované vyklidit byt tam specifikovaný a vyklizený jej předat žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 17 Co 112/2015-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Odvolací soud shledal, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť její nájem zanikl ve smyslu § 714 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty, stanovené v § 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva. Vycházel přitom z toho, že jak výstraha, tak rozhodnutí o vyloučení byly žalované řádně doručeny (dostaly se do její dispozice).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňovala-li dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, které směřovaly do vlastního řešení a posuzování jednotlivých sporných otázek, pak v tomto směru uplatnila nepřípustný dovolací důvod.
Co se týče otázky doručení výstrahy před vyloučením z družstva a rozhodnutí o vyloučení nastolené v dovolání, Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, v nichž doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011).
Ustálená judikatura dovolacího soudu přijala závěr, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000, nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dovolací praxe rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový a že rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3293/2008).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž – jak bylo shora uvedeno – není důvod se zde odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti oběma výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Kromě toho však nelze ani opomenout, že tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu