Plný text
26 Cdo 4920/2017-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou ve věci žalobkyně S. R., P., zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované L. K., P., zastoupené JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 120/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 15 Co 344/2016-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Magdaleny Kubátové, advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 15 Co 344/2016-311, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2015 č. j. 42 C 120/2013-114, jímž zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zároveň rozhodl, že soudkyně Mgr. Martina Weissová (která ve věci rozhodovala u soudu prvního stupně) není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této právní věci a zamítl návrh na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 126/2015.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl.
Dovolatelka vztáhla vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.), jen k posouzení otázky koncentrace řízení (zda řízení bylo koncentrováno a zda byly přípustné důkazy, které navrhla a jejichž provedení soud prvního stupně zamítl s tím, že byly navrženy až po koncentraci řízení), na jejímž řešení však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se otázkou, zda řízení bylo koncentrováno, vůbec nezabýval. Vzhledem k tomu, že zkoumal naplnění skutkové podstaty uplatněného výpovědního důvodu jen ke dni doručení výpovědi (v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu), považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za dostatečná pro právní posouzení věci a jeho rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na otázce neunesení důkazního břemene založeno není.
Protože vymezení přípustnosti dovolání se musí vztahovat k otázce, na níž je napadené rozhodnutí založeno, a takový údaj se v dovolání nenachází, nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, o zamítnutí návrhu na přerušení řízení a o nákladech řízení, dovolání (podle jeho obsahu) zjevně nesměřuje. V této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá