Plný text
26 Cdo 4963/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. P., P., toho času L., zastoupené JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Reality Vyšehrad, s. r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem [adresa] o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 74/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 25 Co 395/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Procházky, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 25 Co 395/2015-102, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2015, č. j. 13 C 74/2012-83, jímž určil, že tam specifikovaná výpověď z nájmu bytu je neplatná, a uložil jí zaplatit žalobkyni náklady řízení, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné. Závěr odvolacího soudu, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nemusí žalobce (nájemce bytu) prokazovat naléhavý právní zájem, neboť nejde o určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř., právo nájemce obrátit se na soud s požadavkem na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu má základ přímo v hmotněprávní normě, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 845/2008, ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3710/2008, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1519/2011) a není důvod, aby rozhodná právní otázka vymezená v dovolání byla posouzena jinak.
Napadá-li dovolatelka správnost závěru o neplatnosti jednostranného zvyšování nájemného, přehlíží, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že nájemné bylo zvýšeno platně, neboť dovolatelce svědčilo právo zvyšovat nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, a že tedy na uvedeném závěru rozhodnutí odvolacího soudu není založeno.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. února 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu