Plný text
26 Cdo 553/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem [adresa] IČO [IČO], proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem [adresa] o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 232/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 18 Co 171, 173/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2015, č. j. 28 C 232/2014-38, doplněného usnesením ze dne 28. 5. 2015, č. j. 28 C 232/2014-58, tak, že žalovaný je povinen vyklidit tam specifikovaný byt a předat jej žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Odvolací soud vyložil pojem společná domácnost v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2896/2012, část občanskoprávní a obchodní).
Odvolací soud správně vyložil i ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Z rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu spisu se podává, že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny, nelze mu proto důvodně vytýkat, že žalovaného nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ani to, že jeho rozhodnutí je „překvapivé“.
Námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil hodnocení provedeného dokazování soudem a tvrdil, že řízení je postiženo vadami, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu