Plný text
26 Cdo 599/2026-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce SVJ Umělecká 586, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného Mgr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované T. M., zastoupené Mgr. Matoušem Vrběckým, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 582.737 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 80/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2025, č. j. 19 Co 196/2025-366, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.670 Kč k rukám Mgr. Matouše Vrběckého, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 29 C 80/2022-331, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 582.737 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení (tam specifikovaného) zákonného úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 9. 2025, č. j. 19 Co 196/2025-366, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že zamítl žalobu o zaplacení částek 24.903 Kč a 53.045 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a o zaplacení části (tam konkretizovaných) úroků z prodlení, jinak jej co do zaplacení částky 504.789 Kč s úrokem z prodlení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II a III).
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež podle svého obsahu směřuje (jen) do měnící části výroku I, jíž byla žaloba částečně zamítnuta (ostatně do potvrzující části výroku, kterou mu bylo vyhověno, by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné).
4. Dovolání žalobce není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
5. Otázku přiměřenosti výše pokuty posoudil odvolací soud (při jejím započtení) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Při úvaze o moderaci pokuty přihlédl k funkci pokuty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/24) i ke všem relevantním skutečnostem z hlediska jejich závažnosti na straně žalobce (několik let prodlení s vyúčtováním a úplná rezignace na vyúčtování za roky 2018–2020) i žalované (neplacení záloh). Neshledal-li odvolací soud po zvážení skutkových okolností v těchto konkrétních poměrech, důvody pro moderaci pokuty, nelze považovat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023.
6. Dovolání není přípustné pro otázku (dovolatelem formulovanou), zda přijetím nových stanov může automaticky dojít ke zrušení explicitního rozhodnutí shromáždění o přijetí rozúčtovacího klíče služeb, resp. zda rozhodnutí o způsobu vyúčtování služeb může být „skryto“ pod usnesení shromáždění, kterým se přijímá nová verze stanov, neboť ji odvolací soud ve skutečnosti neřešil. Vycházel totiž ze skutkového závěru soudu prvního stupně (s nímž se ztotožnil), že způsob rozúčtování nákladů na služby není ve stanovách upraven a na žádné ze schůzí shromáždění žalobce (konaných ve dnech 2. 3. 2017, 22. 7. 2020, 16. 7. 2021, 19. 5. 2022 a 13. 6. 2024) nebyl schválen způsob rozúčtování nákladů na služby. V dovolacím řízení se skutkový základ sporu nemůže měnit. Dovolatel tak ve skutečnosti zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, odpovídají obsahu spisu, nešlo tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
7. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatnil rovněž námitkami, že odvolací soud nedostatečně specifikoval, jaké nároky žalované považuje za řádné, resp. „příslušející“ žalované, že se z jeho rozsudku nepodává, jaké pohledávky na smluvní pokutu, jejichž započtení uznal, žalované náleží. Namítá sice, že se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, však nevymezuje, ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může ale dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Nad rámec uvedeného lze jen stručně uvést, že namítanými vadami řízení nebo rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí. Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno; ostatně dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a soudy provedly v řízení všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci.
8. Řádné vymezení přípustnosti (včetně vymezení konkrétní otázky, na jejímž řešení podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá) postrádá dovolání i v části, v níž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zápočtové úkony žalované posoudil jako započtení řádná, aniž by však bylo (za situace, kdy žalovaná započítává více pohledávek a liší se součet pohledávek na obou stranách) z projevu vůle k započtení patrné, které pohledávky započtením zanikly a které nikoliv, a že odvolací soud sám suploval zápočtové úkony žalované. Pouze pro úplnost lze v tomto směru poukázat na rozsudek ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 31 Cdo 213/2026, v němž Nejvyšší soud mimo jiné dospěl k závěru, že jednostranné právní jednání spočívající v započtení (§ 1982 o. z.) není neurčité jen proto, že při započtení více vzájemných pohledávek, jejichž součet na pasivní straně převyšuje jedinou aktivně započítávanou pohledávku, ten, kdo prohlašuje započtení, neurčí, které pohledávky (na pasivní straně) a v jaké výši započtením zanikají.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 20. 10. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu