Plný text
26 Cdo 62/2026-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Hemingway Gastro Group s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Student Immo-Consulting GmbH, se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Petrem Brožovským, advokátem se sídlem [adresa] o přezkum platnosti a oprávněnosti jednostranného ukončení nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 197/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 17 Co 486/2024-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 150 Kč k rukám Mgr. Petra Brožovského, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala určení, že přípis žalované ze dne 4. 7. 2023 nazvaný „Ukončení nájemní smlouvy z důvodu naplnění smluvních a zákonných podmínek pro odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 25. 6. 2018 a pro výpověď nájemní smlouvy ze dne 25. 6. 2018“ je zdánlivým právním jednáním, ke kterému se nepřihlíží, in eventum určení, že odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 25. 6. 2018 a výpověď nájemní smlouvy ze dne 25. 6. 2018, na jejímž základě žalobkyně užívá pozemek č. p. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, budova č. p. XY, oboje zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, ze dne 4. 7. 2023, jsou neplatné.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 35 C 197/2023-63, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 17 Co 486/2024-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z níže uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelkou zpochybněná otázka sjednaného obsahu a rozsahu služebnosti požívacího práva, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). V projednávané věci se totiž odvolací soud primárně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, na které odkázal (bod 10 napadeného rozsudku). K závěru, že (bez ohledu na chybné označení) pronajímatelkou byla Š. U., přitom soud prvního stupně dospěl výkladem nájemní smlouvy ze dne 25. 6. 2018, při kterém s odkazem na právní úpravu obsaženou v § 555 odst. 1 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, zohlednil skutečnou vůli jednajících stran, jakož i jejich následné chování. Poukázal-li v této souvislosti na závěry obecných soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pod sp. zn. 35 C 83/2022, podle nichž Š. U. jako oprávněná ze služebnosti měla právo pronajmout služebnou nemovitost, lze jeho úvahy v tomto směru chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Výklad smlouvy pak dovolatelka účinně nezpochybnila (ve vztahu k němu totiž neformulovala žádnou otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ani nevymezila žádné kritérium přípustnosti dovolání).
6. Pro úplnost lze dodat, že k přenechání věci do užívání jinému se může platně zavázat i osoba, která k tomu nebyla při uzavření smlouvy vůbec oprávněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2814/2022).
7. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani další dovolatelkou zpochybněná otázka počátku běhu lhůty pro podání námitek proti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
9. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu nebytových prostor, nyní prostoru sloužícího podnikání) v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost (nepřítomné) osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004).
10. S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Povaha výpovědi z nájmu (v dané věci prostoru sloužícího podnikání) jakožto adresného jednostranného hmotněprávního jednání totiž zůstala nedotčena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 979/2020, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3398/2020, ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 441/2022, či ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2536/2023, a v nich citovanou judikaturu).
11. Jestliže tedy odvolací soud považoval pro počátek běhu lhůty pro podání námitek proti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání datum 4. 7. 2023, kdy byla zásilka obsahující výpověď z nájmu uložena na poště, neodchýlil se od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Námitkou, že dovolatelka nebyla vyrozuměna o uložení zásilky na poště, se odvolací soud nezabýval, neboť ji posoudil jako nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. a vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nemohl se jí proto zabývat ani dovolací soud (§ 243f odst. 1 o. s. ř.).
13. Dovolací soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu