Plný text
26 Cdo 681/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Partner aas, a.s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Mladá Boleslav, se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 1.111.990 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 7/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 21 Co 35/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 16 C 7/2014-70, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.111.990 Kč s příslušenstvím podle ust. § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako úhrady protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota pronajatých nebytových prostor odsouhlasenými stavebními úpravami; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 21 Co 35/2014-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zjistil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 10. 2004 (dále jen „Smlouva“) pronajal žalovaný žalobkyni nebytové prostory na adrese [adresa] souhlasem žalovaného v době trvání nájemního vztahu stavební úpravy pronajatých nebytových prostor a že nájemní vztah skončil výpovědí žalobkyně k datu 30. 4. 2012. Žalobkyně provedla stavební úpravy vlastním nákladem v souladu s čl. IV. odst. 2 Smlouvy, ve kterém se jako nájemce „zavázala na své náklady provést stavební úpravy nezbytné pro svou činnost vč. zajištění potřebné dokumentace s tím, že o všech úpravách bude informovat pronajímatele a nebude je provádět bez jeho písemného souhlasu“. Obsah těchto ujednání vyložil odvolací soud (s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům) tak, že nájemkyně se dobrovolně zavázala k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami a tímto ujednáním smluvní strany současně vyloučily možnost nájemkyně domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti, která jí náležela podle ustanovení § 667 odst. 1 poslední věty obč. zák. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006) dodal, že žalobkyně neměla a nemá důvod předvídat, že by jí požadovaná částka byla uhrazena.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Otázkou možnosti vyloučení aplikace ust. § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. dohodou smluvních stran se dovolací soud zabýval a opakovaně dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012), že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud z názorů vyslovených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu při svém právním posouzení věci vycházel a jeho rozhodnutí je s nimi v souladu.
Pro úplnost zbývá dodat, že námitkami směřujícími proti výkladu ujednání ve Smlouvě uplatnila dovolatelka podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy (ujednání) nebo vůli účastníků, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu