Plný text
26 Cdo 707/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně M. H., P., zastoupené JUDr. Viktorem Rossmanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) B. J. B., S., a 2) D. B., P., zastoupeným JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 118.983,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 123/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. 64 Co 474/2013-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.424,- Kč k rukám JUDr. Tatiany Poupové, advokátky se sídlem [adresa] od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 64 Co 474/2013-98, odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále „o. s. ř.“), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to učinila dovolatelka konstatováním, že „odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Z výše uvedeného vyplývá, že není splněna podmínka vymezení přípustnosti dovolání, neboť dovolatelka uvádí dvě, navzájem se vylučující kriteria přípustnosti dovolání. Navíc nespecifikuje právní otázku, ohledně jejíhož řešení dovozuje přípustnost dovolání. Pokud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2494/2013, je její námitka nepřípadná, neboť označené rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu a vzhledem k tomu je odlišné i právní posouzení - jde zde o otázku pasivní věcné legitimace /což se uvádí i v dovolání/, zatímco napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Vzhledem k dalším dovolacím výtkám nelze přehlédnout, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu