Plný text
26 Cdo 709/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně BraFil a.s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované By Dara Rolins, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 537.895 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 32/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2015, č. j. 95 Co 167/2015-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.020 Kč, k rukám Mgr. Roberta Vladyky, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 31 C 32/2013-127, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 537.895 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného a úhrady služeb spojených s nájmem a dále smluvní pokuty tam specifikované, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 95 Co 167/2015-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech účastníků v odvolacím řízení. Odvolací soud shledal (shodně jako soud prvního stupně), že nájemní smlouva (uzavřená účastnicemi dne 2. 7. 2010) je pro nedostatečnou specifikaci předmětu nájmu absolutně neplatná ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť ani výkladem obsahu smlouvy nelze jednoznačně předmět nájmu určit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2010 poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu nájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a z 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000. Od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích není důvod se odchýlit. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, a z 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu je opustit nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se vypořádal již Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012).
Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. srpna 2016
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu