Plný text
26 Cdo 738/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce Ing. V. S., CSc., P., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o 4.627.970 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 169/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Co 366, 367/2016-465, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. 24 C 169/2005-429, zastavil řízení o zaplacení částky 4.627.970 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K zastavení řízení přistoupil soud prvního stupně podle § 111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) poté, co ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 24 C 169/2005-422, jímž bylo řízení na základě shodného návrhu účastníků podle § 110 o. s. ř. přerušeno, nebyl podán návrh na jeho pokračování.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, se kterým spojil návrh na prominutí zmeškání lhůty k procesnímu úkonu a návrh na pokračování řízení. Proti výroku o nákladech státu se odvolala i žalovaná.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 24 C 169/2005-443, zamítl návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty (výrok I.) a odmítl jeho návrh na pokračování řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. 20 Co 366, 367/2016-465, usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2016, č. j. 24 C 169/2005-443, ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že návrh na pokračování řízení zamítl, a usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 2016, č. j. 24 C 169/2005-429, potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádný omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. a že jeho argumentace, že „chybovat je lidské“, když na běh lhůty zapomněl, tímto důvodem být nemůže. Soud prvního stupně proto správně podle § 111 odst. 3 o. s. ř. řízení zastavil, neboť o tomto následku byli účastníci poučeni v usnesení o přerušení řízení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 24 C 169/2005-422, přičemž poučení o možnosti pokračovat v řízení odkazem „na návrh podle § 111 odst. 3 o. s. ř.“ považoval za dostatečné. V řízení proto již nelze pokračovat.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněné otázky omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty a zastavení řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, nebo ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Závěr odvolacího soudu, že žalobce žádný omluvitelný důvod neuvedl a že argumentaci tvrzením, že „chybovat je lidské“, není možno považovat za omluvitelný důvod podle ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., judikatuře odpovídá.
K námitce dovolatele, že poučení v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2015, č. j. 24 C 169/2005-422, kterým bylo řízení přerušeno, je nesprávné či neúplné, dovolací soud uvádí, že usnesení musí dle ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř. obsahovat poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, což zmíněné usnesení soudu obsahuje. Soud prvního stupně splnil rovněž svoji všeobecnou poučovací povinnost (§ 5 o. s. ř.), jestliže účastníky poučil, že „v řízení lze pokračovat na návrh podle § 111 odst. 3 o. s. ř.“, aniž uvedené ustanovení výslovně citoval. Protože znění § 111 odst. 3 o. s. ř. je jednoznačné a jeho výklad nečiní v praxi potíže, nebylo pochyb, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat, přičemž je potřeba přihlédnout i k tomu, že zástupcem dovolatele je advokát (srov. obdobně § 118a odst. 4 o. s. ř.). Ani tato námitka dovolatele tak nemůže, i s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, obstát a nemůže založit důvod pro prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. I tento závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§ 111 odst. 3 o. s. ř.), jinak řečeno marné uplynutí této roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3839/2013, nebo ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013, i dovolatelem zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4013/2009, a ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010). S ohledem na obsah dovolání dovolací soud dodává, že k zastavení řízení dochází bez ohledu na to, co je předmětem sporu, a že vyrozumění soudu o odročení jednání s ohledem na přerušení řízení nepředstavuje úkon, kterým by se v řízení pokračovalo.
Sluší se poznamenat, že postup soudu podle § 111 odst. 3 o. s. ř. hodnotil z hlediska ústavně právního i Ústavní soud, který v této souvislosti konstatoval, že jestliže se oba účastníci podíleli na přerušení řízení a jestliže žádný z nich ve lhůtě jednoho roku nepodal v rozporu se zásadou „každý nechť střeží svá práva“ včasný návrh na pokračování v řízení, které bylo z tohoto důvodu zastaveno, je tento výsledek (v dané věci pro dovolatele nepříznivý) důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem obecného soudu do základních práv účastníka (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2017
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu