Plný text
26 Cdo 775/2026-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Manoth Property, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2583/13, IČO [IČO], zastoupené Mgr. Peterem Teniakem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1. DETAILLO RESTAURANTS, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], 2. Ing. Z. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem [adresa] a 3. Z. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 1.424.040 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 4/2024, o dovolání 2. a 3. žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2025, č. j. 54 Co 267/2025-93, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. 6. 2025, č. j. 20 C 4/2024-74, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 C 153/2020.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 9. 2025, č. j. 54 Co 267/2025-93, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
3. Dovolání, jímž 2. a 3. žalovaní napadli usnesení odvolacího soudu, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
4. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
5. Smyslem § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4935/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1924/17), ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019]. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněné pod č. 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Navíc není-li proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], měl by se dovolací soud v řízení o dovolání (coby mimořádném opravném prostředku) proti obsahově stejnému usnesení odvolacího soudu zaměřit pouze na nápravu zjevně excesivních a nesprávných rozhodnutí, a v úplnosti nepřezkoumávat úvahu odvolacího soudu o tom, že je z důvodu procesní ekonomie žádoucí v řízení pokračovat; na přezkum takové úvahy nemá účastník procesní nárok ani v řízení odvolacím (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2739/2024).
7. Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud neshledal důvody pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť otázka platnosti nájemní smlouvy bude v obou řízeních (v nichž jde o peněžité plnění z ní plynoucí za různá období) posuzována jako otázka předběžná, a proto její řešení nebude mít závazný dopad pro řízení v této věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011), nelze považovat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím k tomu, že (jak vyplynulo z obsahu spisu) návrhy na přerušení řízení (do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 C 153/2020) v dalších dvou věcech týchž účastníků týkajících se nároků z téže nájemní smlouvy byly soudem prvního stupně rovněž zamítnuty. Stěží tedy ze strany odvolacího soudu mohlo jít o výraz libovůle, jak namítají dovolatelé.
8. Nejvyšší soud proto dovolání 2. a 3. žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
9. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu