Plný text
26 Cdo 878/2022-153
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně Morgenstern s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Jiřím Trávníčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované městské části Praha 1, se sídlem [adresa] o přezkoumání oprávněnosti výpovědi a o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 124/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2021, č. j. 22 Co 109/2021-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2021, č. j. 22 Co 109/2021-121, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 24 C 124/2019-80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 2016/1197 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o nájmu“), uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 11. 2016, učiněná žalovanou dne 27. 2. 2019 (dále jen „výpověď“), je neoprávněná (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost vyklidit nebytovou jednotku č. 618/101 nacházející se v 1. nadzemním podlaží a v 1. podzemním podlaží domu č. p. [č.p.], k.ú. [k.ú.], v ulici Dlouhá 14, Praha 1 (dále jen „prostor“) a vyklizenou předat žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 25. 11. 2016 smlouvu o nájmu nebytových prostor, na základě které žalovaná pronajala žalobkyni prostor sloužící podnikání za podmínek ve smlouvě stanovených. Žalobkyně v prostoru neprovozovala pivotéku, neboť k tomu neměla od 14. 8. 2017 potřebná živnostenská oprávnění, v prostoru podnikala společnost Elit - Praha s. r. o., IČO [IČO] (dále jen „Elit“), která tato oprávnění nejméně od 3. 12. 2018 měla. Tím byl podle soudu prvního stupně naplněn výpovědní důvod podle čl. VI písm. B bod 1 podbod (v) smlouvy, žalobkyně přenechala prostor, resp. jeho část do užívání třetí osobě bez souhlasu žalované a toto porušení neodstranila ani ve lhůtě stanovené ve výzvě ze dne 24. 1. 2019. Okolnost, že Elit je dceřinou společností žalobkyně, neměl za podstatnou. Vzhledem k tomu, že výpověď shledal oprávněnou a nájem za skončený, vyhověl i vzájemnému návrhu žalované na vyklizení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 22 Co 109/2021-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď je neoprávněná (výrok I.) a vzájemný návrh žalované zamítl (výrok II.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně potud, že Elit v době výzev i dání výpovědi prostor v nějaké míře k provozu živností užívala, a že jí to umožnila žalobkyně jako nájemkyně prostoru, aniž by s tím žalovaná udělila souhlas, čímž byl naplněn výpovědní důvod. Na rozdíl od soudu prvního stupně však takové naplnění shledal pouze po formální, nikoli materiální stránce, neboť tomu brání personální a majetkové propojení žalobkyně a Elit. S odkazem na § 22 zákona odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 29 ICdo 43/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2020 (dále jen „R 100/2020“), uvedl, že zákonná úprava i judikatura současně uznává, že i vztah právnických osob lze vnímat v kategorii osob blízkých. Současně podle § 2272 odst. 2 o. z. pak platí, že nájemce smí bez souhlasu pronajímatele přijmout do své domácnosti osobu blízkou či jinou osobu v případech hodných zvláštního zřetele. Toto ustanovení sice nelze na právnické osoby a nájem prostoru sloužícího k podnikání aplikovat ani analogicky, avšak dle názoru odvolacího soudu to svědčí o určitém „duchu zákona“. Neměla-li v konkrétním případě žalovaná vůči Elit nijaké konkrétní výhrady, nelze v situaci, kdy naplnění výpovědního důvodu má spočívat čistě jen v užívání prostoru personálně a majetkově propojenou právnickou osobou blízkou nájemkyni, považovat výpovědní důvod za naplněný i materiálně. Přitom užíváním prostor ze strany Elit jako osoby blízké nájemkyni (žalobkyni) nebylo postavení žalované jako pronajímatelky jakkoli znevýhodněno; výpověď čistě z formálně naplněného výpovědního důvodu proto považoval i za právní jednání s jistými prvky svévole.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že R 100/2020 se na vztah právnických osob jako osob blízkých u nájmu prostoru sloužícího k podnikání nevztahuje, týká se insolvenčního řízení. Ustanovení § 22 odst. 2 o. z. přichází v úvahu zejména v souvislosti s institutem neúčinnosti právních jednání dlužníka. Za neadekvátní považuje srovnání s osobou blízkou v případě nájmu bytu, neboť uspokojování bytových potřeb patří mezi základní lidské potřeby, a proto je úprava nájmu bytu kogentní, na rozdíl od dispozitivní úpravy nájmu prostoru sloužícího k podnikání, kdy provozování živnosti je projevem svobodné volby fyzické či právnické osoby. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil jednu ze základních zásad soukromoprávních vztahů, a to autonomii vůle smluvních stran. Žalovaná si vybrala za nájemkyni výhradně žalobkyni a ve smlouvě si sjednaly, že prostor žalobkyně nesmí bez předchozího souhlasu žalované přenechat do podnájmu či jiného užívání třetí osobě. Daly tím naprosto jasně a srozumitelně najevo svou vůli. Udělením výpovědi tedy žalovaná jednala v souladu s nájemní smlouvou, a proto nelze toto jednání považovat za jednání s jistými prvky svévole, jak uvedl odvolací soud. Poukázala i na to, že při správě svěřeného majetku je vázána zákonem č. 131/2000 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost prostor vyklidit.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu s tím, že transparentnost nakládání žalované s majetkem nebyla dotčena a nedošlo ani ke znevýhodnění postavení žalované jako pronajímatelky. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterou jednala osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Otázka, zda lze pravidla obsažená v § 22 odst. 2 o. z. analogicky vztáhnout i na ustanovení upravující nájem prostor sloužících k podnikání, dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena. Dovolání je tak přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné.
Podle § 22 o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí (odst. 1). Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti (odst. 2).
Z ustanovení § 22 odst. 1 o. z. se podává, že osoba právnická není osobou blízkou. Avšak v případech, ve kterých zákon stanoví k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky rovněž pro jednání mezi právnickou osobou a osobami, které k ní mají určitý (zákonem definovaný) vztah [srovnej LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 121]. Obvykle půjde o ustanovení upravující relativní neúčinnost právních jednání, která dlužník učinil ve prospěch osob jemu blízkých (např. § 589 a §590 o. z.) či opomenutí dlužníka (§ 592 o. z.).
V projednávané věci odvolací soud použil konstrukci, podle níž se posuzuje stejně jako poměr osob blízkých i poměr k právnické osobě, je-li právnická osoba jinou osobou podstatně ovlivňována, na vztah týkající se nájmu prostor sloužících k podnikání, přitom ale opomněl, že primárním cílem § 22 odst. 2 o. z. je ochrana třetích osob (viz např. MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1 - 117. Praha: Leges, 2014, s. 297). Takový cíl ale situace, kdy jedna právnická osoba přenechá k užívání pronajaté prostory sloužící k podnikání druhé právnické osobě, nesleduje. Bylo-li by v takovém případě vyloučeno uplatnění práva výpovědi ze strany pronajímatele, nejednalo by se o ochranu práv těchto třetích osob, ba právě naopak – došlo by k omezení práva vlastníka nakládat se svým majetkem. Odkaz na R 100/2020 pak není přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí dovolací soud řešil použitelnost pravidla o osobách blízkých i pro obdobná právní jednání právnických osob v insolvenčním řízení právě v souvislosti s institutem neúčinnosti právních jednání dlužníka, na které § 22 odst. 2 zásadně míří. Proto uvedené ustanovení v případě nájmu prostoru sloužícího k podnikání na nájemce, který je právnickou osobou, aplikovat nelze.
Ve světle shora uvedeného lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu