Plný text
26 Cdo 884/2026-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobkyně E.R.O.C. s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem [adresa] o určení existence nájemního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 267/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-69, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 10 C 267/2024-37, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má právo nájmu k tam specifikovaným nebytovým prostorům (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 7. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to ve vztahu k námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se dle jejího názoru nevypořádal se všemi odvolacími námitkami či se s nimi vypořádal nepřesvědčivě. Odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, se však dovolatelka snaží zpochybnit skutková zjištění, zda se účastníci řízení chovali jako účastníci nájemního vztahu a zda lze z dlouhodobé praxe mezi účastníky dovodit konkludentní projev žalovaného směrem k uzavření nájemní smlouvy. Dovolatelka tedy vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit. Dovolatelka tak proti závěru odvolacího soudu ve skutečnosti brojí prostřednictvím skutkových námitek a uplatnila tak dovolací důvod, který k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario)
6. Pokud se měl dále odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 201028, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, tím, že ji nedostatečně poučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., ve skutečnosti neformuje žádnou právní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, ale jen namítá, že řízení je postiženo vadou. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
7. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
8. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 6. 2026
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu