Plný text
26 Cdo 985/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce Č. H., P., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, o uzavření nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 104/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 70 Co 293/2016-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 70 Co 293/2016-116, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (jak to ve vztahu k přípustnosti dovolání ve skutečnosti učinil dovolatel), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). K doplňku dovolání ze dne 23. ledna 2017 (v němž však rovněž nejsou vylíčeny předpoklady přípustnosti dovolání) dovolací soud nepřihlížel, jelikož byl podán až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§ 241b odst. 3 věta první ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř.). Z řečeného vyplývá, že shora uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatel nevyhověl. Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud výjimečně dodává, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).