Plný text
26 Nd 252/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Debian Collector Ltd., se sídlem Victoria, Revolution Ave, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo IBC 104653, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem [adresa] a, proti žalovaným 1) NOTUS s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], 2) V. H. a 3) M. K., zastoupené Mgr. J. P., obecným zmocněncem, o zaplacení částky 19.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 235/2013, o návrhu žalované 3) na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 235/2013 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl směnečným platebním rozkazem ze dne 17. 12. 2013, č. j. 33 Cm 235/2013-11, tak, že žalovaným uložil, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně do 15 dnů od jeho doručení částku 19.500,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a směnečnou odměnu.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná 3) námitky a současně mj. navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Krajskému soudu v Brně.
Poukazovala především na to, že stejně jako žalovaná 2) má trvalé bydliště v Brně a že obě jsou prakticky nemajetné a odkázané jen na příjmy z invalidního důchodu. Jejich účast na jednání soudu v Ústí nad Labem, jakož i v případném odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze je tak z hlediska finančního, ale i z hlediska zátěže pro jejich zdraví krajně problematická. Uvedla, že i její obecný zmocněnec bydlí a zdržuje se v Brně a poukázala dále na to, že žalovaný 1) je obchodní společností, která je lépe finančně disponována k úhradě eventuálních výdajů za dopravu, popř. dalších cestovních výdajů. Rovněž tvrdila, že vzhledem k tomu, že žalobce je právnickou osobou se sídlem v zahraničí, mimo evropský kontinent, nevyvstává pro něj podstatný rozdíl v možnosti jeho náležitého hájení jak u Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak u delegovaného soudu.
Žalobkyně s návrhem na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Brně nesouhlasila.
Krajský soud v Ústí nad Labem pak předložil spis Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem žalované 3) na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Brně (§ 12 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh na přikázání věci Krajskému soudu v Brně projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla tomuto soudu přikázána.
Podle § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji, hospodárněji nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť tím, že by byla věc přikázána Krajskému soudu v Brně, v jehož obvodu mají žalované 2) a 3) trvalé bydliště a kde bydlí a zdržuje se obecný zmocněnec žalované 3), nemůže být dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího ani po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci. Skutečnost, že jejich účast na jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i v případném odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze je z hlediska finančního, ale i z hlediska zátěže pro jejich zdraví krajně problematická, sama o sobě přikázání věci jinému soudu neodůvodňuje. Neumožní-li uváděné okolnosti žalovaným 2), 3) osobní účast na jednáních u místně příslušného soudu, nic nebrání tomu, aby byly v projednávané věci vyslechnuty a s provedenými důkazy nebo jinými výsledky řízení seznámeny prostřednictvím dožádaného soudu (§ 122 odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 7 Nd 43/2001, podle něhož ani odkaz na špatný zdravotní stav nemůže být důvodem k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu. Bez významu není ani okolnost, že žalovaná 3) je zastoupena obecným zmocněncem, který je oprávněn za ni před soudy jednat.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu