Plný text
27 Cdo 1185/2026-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci účastníků a) J. D., zastoupeného Mgr. Bc. Ondřejem Páleníkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, a b) Z. D., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 641 00, o návrhu na schválení smíru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Nc 1/2021, o dovolání J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2026, č. j. 15 Co 135/2025-222, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na schválení smíru doručeným Městskému soudu v Brně dne 2. 11. 2021 se účastníci řízení domáhají schválení mezi nimi uzavřeného smíru ve znění:
1) Dohoda o vypořádání obchodního podílu uzavřená dne 10. 7. 2017 mezi účastníky řízení, prostřednictvím které účastníci řízení rozdělili jejich společný obchodní podíl ve výši 50 % na obchodní společnosti DAMOS s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 602 00, identifikační číslo osoby [IČO] (dále též jen „dohoda“ a „společnost“), který odpovídal plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, je neplatná.
2) Obchodní podíl ve výši 50 % na společnosti, který odpovídá plně splacenému vkladu ve výši 225.000 Kč, náleží jako společný obchodní podíl do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, kdy každý z účastníků řízení vlastní id. ½ na společném podílu.
[2] Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2025, č. j. 19 Nc 1/2021-129, neschválil smír účastníků řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Krajský soud v Brně k odvolání obou účastníků řízení v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Prvním usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 15 Co 165/2022-68, Krajský soud v Brně k odvolání účastníků řízení potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 19 Nc 1/2021-43, jímž soud prvního stupně neschválil smír účastníků řízení. Nejvyšší soud k dovolání J. D. usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 27 Cdo 2853/2023-88, rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podal J. D. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro uzavření soudního smíru, a to ze třech důvodů samostatně vedoucích k neschválení soudního smíru, a to:
1) účastníci řízení se domáhají deklarování stavu, který by byl v rozporu s hmotným právem, neboť dohoda není neplatná pro (účastníky tvrzený) rozpor se zákonem a s dobrými mravy,
2) mezi účastníky řízení neexistuje spor, a schválení smíru by tak bylo v rozporu se smyslem soudního smíru jako procesního institutu, jehož prostřednictvím má být účastníkům umožněno, aby svůj spor ukončili dohodou, a
3) v projednávané věci, v níž jde o „určení právních poměrů, nikoli plnění právní povinnosti”, chybí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „jimi shodně požadované určení v rámci uzavřeného smíru vytváří jejich společný právní zájem na tomto určení ve vztahu k třetí osobě, a to společnosti či jejímu třetímu společníku“.
[7] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k vyhovění nebo k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3087/2016, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1823/2019, odst. 14).
[8] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[9] První a třetí závěr odvolacího soudu, jež obstojí – v případě jejich správnosti – jako samostatné důvody pro nevyhovění návrhu na schválení smíru, dovolatel nenapadá způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání.
[10] Dovolatel „dovozuje“ přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř. a „má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
[11] Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srovnej ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
[12] Ve vztahu k prvnímu a třetímu závěru odvolacího soudu dovolatel sice namítá, že obsah dohody odporuje čl. VI odst. 1 bodu 1.4. společenské smlouvy, ustanovení § 109 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které se od 1. 1. 2014 stalo ve smyslu § 777 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), součástí společenské smlouvy, a též dobrým mravům a že „oba účastníci mají na narovnání sporných, pochybných či nejistých práv značný právní zájem“, aniž by však k těmto otázkám uvedl, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu se měl odvolací soud při jejich řešení odchýlit. V této souvislosti dovolatel neoznačuje ani žádné právní závěry, které by ve své rozhodovací praxi dovolací soud ve vztahu k uvedeným otázkám formuloval. Dovolatelem označená „judikatura shrnutá v odst. 25.” usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2853/2023 totiž uvedené otázky vůbec neřeší.
[13] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[14] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[15] Za této situace není dovolání přípustné ani pro řešení otázky zpochybňující druhý závěr odvolacího soudu, a dovolání je proto nepřípustné jako celek.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2026
JUDr. Marek Doležal předseda senátu