Plný text
27 Cdo 1453/2024-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně HOEKO - Automotive s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 586 01, proti žalovanému A. D., bytem [adresa] o vydání věcí a o zaplacení 589.671,74 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 50.809 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 37 Cm 177/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 119/2023-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 23. 2. 2021, ve znění změny žaloby ze dne 12. 7. 2022 (kterou Krajský soud v Českých Budějovicích připustil usnesením ze dne 9. 9. 2022, č. j. 37 Cm 177/2021-200), se HOEKO – Automotive s. r. o. jako žalobkyně domáhá na A. D. jako žalovaném vydání služebního vozidla značky BMW X5 blíže popsaného žalobě (dále též jen „služební vozidlo“) a služebního telefonu značky iPhone 7, 128 GB, blíže popsaného v žalobě (dále též jen „služební telefon“), které žalobkyni poté, kdy byl ke dni 31. 10. 2020 odvolán z funkce jednatele, nevrátil. Dále se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení 589.671,74 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající ve vynaložení nákladů na provoz služebního vozidla, kterým nemůže disponovat, konkrétně úhrady leasingových splátek, pojistného a silniční daně, za období od 1. 11. 2020 do 31. 5. 2022. Věc je u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedena pod sp. zn. 37 Cm 177/2021.
[2] Žalobou ze dne 14. 3. 2021, ve znění změny žaloby ze dne 28. 4. 2021 (kterou Okresní soud v Pelhřimově připustil usnesením ze dne 3. 5. 2021, č. j. 4 C 49/2021-123), se A. D. jako žalobce domáhá na HOEKO – Automotive s. r. o. jako žalované zaplacení 50.809 EUR s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za výkon funkce jednatele a pojistného na zdravotní pojištění v období od listopadu 2020 do února 2021. Věc byla původně vedena u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 49/2021.
[3] Usnesením ze dne 28. 6. 2021, č. j. Ncp 426/2021-158, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 49/2021 jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Českých Budějovicích, u něhož byla věc následně vedena pod sp. zn. 40 Cm 176/2021.
[4] Usnesením ze dne 13. 9. 2021, č. j. 37 Cm 177/2021-143, Krajský soud v Českých Budějovicích spojil věci vedené pod sp. zn. 40 Cm 176/2021 a pod sp. zn. 37 Cm 177/2021 ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. 37 Cm 177/2021.
[5] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 37 Cm 177/2021-262, uložil žalovanému vydat žalobkyni služební vozidlo (výrok I.), uložil žalovanému vydat žalobkyni služební telefon (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 589.671,74 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemnou žalobu na zaplacení 50.809 EUR s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
[6] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II. a IV. (první výrok), změnil je ve výroku III. tak, že žalobu o zaplacení 589.671,74 Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[8] Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož „neshledává mezi neoprávněnou držbou služebního vozidla žalovaným a dovolatelkou tvrzenou škodou žádnou příčinnou souvislost. Výlučná příčina nákladů vynaložených dovolatelkou na leasingové splátky, pojištění a silniční daň totiž spočívá v postavení dovolatelky jako nájemkyně služebního vozidla na základě leasingové smlouvy… Žalobou vylíčené náklady na provoz služebního vozidla by byla dovolatelka z uvedených titulů povinna vynaložit vždy, a to bez ohledu na skutečnost, kdo v posuzované době služební vozidlo fakticky drží“.
[9] Nejvyšší soud je ve své judikatuře ustálen v závěru, podle něhož škodou podle § 2894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), je újma na jmění, tj. na souhrnu majetku a dluhů osoby ve smyslu § 495 o. z. Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou se ve smyslu § 2952 o. z. rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, uveřejněný pod číslem 8/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1484/2023).
[10] Dále se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce vztahu příčiny a následku jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu (mimo jiné) podává, že příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2142/2007, ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4495/2007, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3168/2013, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 446/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3266/2016, a v nich citovanou judikaturu).
[11] V poměrech projednávané věci je zřejmé, že jednání žalovaného není v příčinné souvislosti s úhradou nákladů na provoz služebního vozidla, neboť (jak přiléhavě uzavřel odvolací soud) je dovolatelka musela vynaložit na základě uzavřených smluv se třetími osobami (jde-li o leasingové splátky a platby pojistného) a na základě zákona (jde-li o silniční daň) bez ohledu na to, kdo služební vozidlo užíval. Ve světle citované judikatury dovolacího soudu tak nelze uvažovat o tom, že dovolatelce vznikla jednáním žalovaného škoda, neboť se její majetek v důsledku jednání žalovaného nijak nezmenšil.
[12] Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, kterou vytýká odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tom, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno, nebyl postup podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. namístě (k výkladu označeného ustanovení srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015).
[13] Dovolatelka má též za to, že je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť „žalovaný sice napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu, ale nesouhlas s přiznanou náhradou škody neprojevil“. Tímto však namítá vadu řízení, přičemž Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
[14] Závěrem (a bez vlivu na přípustnost dovolání) se sluší zdůraznit, že namítanou vadou napadené rozhodnutí netrpí. Úkolem odvolacího soudu je podle § 212 věty první o. s. ř. projednat věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. V projednávané věci žalovaný napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, proto nelze odvolacímu soudu vytknout, že jej změnil ve výroku III. Zabýval-li se již soud prvního stupně tím, zda dovolatelce svědčí pohledávka za žalovaným z titulu náhrady škody (a tedy zda jsou splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik této pohledávky, včetně existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody), mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Marek Doležal předseda senátu