Plný text
27 Cdo 1472/2025-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně ZLINER s. r. o., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Romanem Brablecem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 796 01, proti žalované F Automobil Import Kft., se sídlem v Budapešti, A. C. utca 1, 1194, Maďarská republika, registrační číslo 01-09-167595, zastoupené JUDr. Michalem Hankem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o zaplacení 1.031.506,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 244/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 20 Co 484/2024-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.621,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 14. 7. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení 1.031.506,49 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, vzniklé v důsledku výrobní vady na vozidlu Fiat Ducato 3.0 MTJ 180K 35 L4 (dále jen „vozidlo“), dodaném žalovanou žalobkyni.
[2] Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 30. 5. 2024, č. j. 19 C 244/2022-191, vyslovil nedostatek mezinárodní příslušnosti (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III.), o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok IV.) a o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku (výrok V.).
[3] Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Závěr odvolacího soudu, podle něhož nejsou české soudy mezinárodně příslušné k projednání věci ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), je v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“), jakož i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu z ní vycházející, z níž se podává následující:
1) Výraz „pokud nebylo dohodnuto jinak“ obsažený v článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), nasvědčuje tomu, že se smluvní strany mohou dohodnout na místě plnění závazku pro účely použití tohoto ustanovení.
2) Nejprve je proto nutné posoudit, zda místo dodání vyplývá z ujednání smluvních stran. Je-li totiž možné identifikovat místo dodání tímto způsobem, pak je nutné toto místo považovat za místo, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I.
3) Autonomie hraničních určovatelů stanovených v článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I vylučuje použití pravidel mezinárodního práva soukromého členského státu příslušného soudu, jakož i hmotného práva, které by bylo na jeho základě použitelné.
4) Místo dodání tudíž musí být ze smlouvy vyvoditelné takovým způsobem, aniž by bylo nutno odkázat na hmotné právo použitelné na smlouvu.
5) Incoterms a srovnatelné obchodní doložky s konkrétně definovaným významem mohou být v zásadě smluvními ustanoveními, na jejichž základě může být určeno místo dodání ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I.
6) Mohou přitom existovat situace, ve kterých smlouva neobsahuje žádné ustanovení, jež by bez odkazu na použitelné hmotné právo odráželo vůli stran, pokud jde o místo dodání zboží. V takových situacích je třeba vzhledem ke skutečnosti, že pravidlo o soudní příslušnosti stanovené v článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I má autonomní povahu, toto místo určit v závislosti na jiném určovateli, který respektuje genezi, cíle a systematiku nařízení, přičemž „místu dodání“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I nejlépe odpovídá místo, kde zboží bylo nebo mělo být fyzicky předáno kupujícímu v konečném místě jeho určení.
K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 94/2018“), ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4291/2015, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1051/2012, či ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, jakož i rozsudky SDEU ze dne 25. 2. 2010, ve věci Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl., C-381/08, a ze dne 9. 6. 2011, ve věci Electrosteel Europe SA proti Edil Centro SpA, C-87/10.
[6] Výše podaný výklad článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I se uplatní i ve vztahu k článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který je svým obsahem s článkem 5 odst. 1 nařízení Brusel I shodný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3098/2018).
[7] V projednávané věci soudy obou stupňů správně při posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, respektive při lokalizaci místa dodání ve smyslu tohoto článku, nejdříve vyšly ze smluv uzavřených mezi účastnicemi. Z jejich skutkových zjištění se přitom podává, že „smlouva o provozním financování PFIV-FIAT“ uzavřená dne 5. 3. 2014 mezi dovolatelkou, žalovanou a UniCredit Leasing CZ, a. s., navazující na „dealerskou smlouvu“ uzavřenou dne 25. 11. 2013 mezi dovolatelkou a žalovanou, obsahuje smluvní ujednání o místě dodání, a to tak, že vozidlo se považuje za dodané dovolatelce, jakmile žalovaná započne s jeho dodávkou ze svého skladu, který se nachází v Maďarské republice.
[8] Posoudily-li soudy toto ujednání jako dohodu o místě plnění závazku pro účely použití ustanovení článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, nelze jejich závěru ničeho vytknout.
[9] Dovolatelkou namítané faktické předání vozidla v České republice či volba českého daňového režimu jsou v tomto směru [pro účely výkladu a aplikace článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis] právně irelevantní.
[10] Taktéž otázku zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou, z níž se podává, že k posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu nařízení Brusel I bis soud nemusí provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku; stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací (srov. R 94/2018 a v něm citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, či dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1353/2022). Odvolací soud přitom – v souladu s uvedenou judikaturou – vzal při posuzování mezinárodní příslušnosti českých soudů do úvahy všechny okolnosti podávající se ze spisu, včetně skutečností namítaných dovolatelkou, a svůj závěr pečlivým a srozumitelným způsobem odůvodnil.
[11] Namítá-li dovolatelka, že jí byla postupem soudů (zastavením řízení) odepřena spravedlnost, přehlíží, že základním pravidlem určujícím mezinárodní příslušnost je článek 4 nařízení Brusel I bis, podle něhož náleží mezinárodní příslušnost soudům státu, na jehož území má žalovaný bydliště. Pravidla příslušnosti na výběr dané [mezi něž patří i článek 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis] je třeba vykládat autonomně a restriktivně, jako výjimku ze základního pravidla stanoveného článkem 4 nařízení Brusel I bis (srov. při výkladu nařízení Brusel I např. rozsudek SDEU ze dne 5. 6. 2014, ve věci Coty Germany GmbH proti First Note Perfumes NV, C-360/12, odst. 43 až 45).
[12] Dovolatelka vždy měla (a má) možnost obrátit se na maďarské soudy.
[13] Konečně dovolání nečiní přípustným ani výtka dovolatelky, podle které měly soudy posoudit námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, vznesenou žalovanou, jako zjevné zneužití práva.
[14] Jakkoliv obecně platí, že i vznesení procesní námitky účastníkem řízení může představovat zneužití práva, bude tomu tak pouze v případě takového jednání, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo zmařit řádný postup řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12).
[15] V projednávané věci žádné takové okolnosti zjištěny nebyly; naopak, námitka mezinárodní nepříslušnosti byla ze strany žalované uplatněna v souladu s textem i smyslem článku 26 odst. 1 věty druhé nařízení Brusel I bis.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 10. 9. 2026
JUDr. Petr Šuk předseda senátu