Plný text
27 Cdo 1739/2021-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera v právní věci navrhovatelů a) M. B., narozeného XY, bytem XY, a b) Z. B., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Cembisem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, za účasti VESLAŘSKÉHO KLUBU MORÁVIA UH z. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Luciou Ježkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] a, PSČ 140 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 116/2018, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, č. j. 8 Cmo 70/2020-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 50 Cm 116/2018-127, zamítl pro opožděnost návrh ze dne 30. 5. 2018, kterým se navrhovatelé domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady VESLAŘSKÉHO KLUBU MORÁVIA UH z. s. konané dne 16. 6. 2017 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož „navrhovatelé se mohli o rozhodnutí valné hromady konané dne 16. 6. 2017 dozvědět (…) ode dne založení listiny osvědčující průběh valné hromady do sbírky listin ve spolkovém rejstříku – 4. 10. 2017, tedy jejich právo dovolat se případné neplatnosti rozhodnutí valné hromady zaniklo (…) uplynutím tří měsíců od tohoto data, tj. 4. 1. 2018“, je totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1) Zápisy do obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity.
2) Skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy.
[6] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2646/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011.
[7] Právě uvedené závěry, byť učiněné v režimu právní úpravy obchodního rejstříku účinné do 31. 12. 2013, se plně prosadí také v poměrech právní úpravy veřejného rejstříku účinné od 1. 1. 2014. K tomu srovnej § 121 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zejména úpravu § 8 až § 10 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“). To, že princip materiální publicity se uplatní i ve vztahu k obsahu listin obligatorně zakládaných do sbírky listin, se pak podává z výslovného znění § 8 odst. 2 z. v. r.
[8] Poukaz dovolatelů na rozpor citovaného závěru odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2778/2015, není přiléhavý. Zmíněné rozhodnutí řeší otázku rozlišení zapsaného subjektu a osob zapsaných v rámci zapsaného subjektu, nadto ve skutkově odlišné situaci, než jaká byla zjištěna v projednávané věci.
[9] Ani dovolateli formulovaná otázka, totiž zda se princip materiální publicity spolkového rejstříku uplatňuje ve stejném rozsahu jako v případě rejstříku obchodního, přípustnost dovolání nezakládá. Její řešení vyplývá z jasného znění § 121 odst. 2 věty první o. z. (jež určuje, že „byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl vědět.“), které se vztahuje na všechny veřejné rejstříky, tedy jak na obchodní, tak na spolkový rejstřík (obdobně též § 8 odst. 2 z. v. r.). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2021
JUDr. Filip Cileček předseda senátu