Plný text
27 Cdo 2004/2018-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) J. L., b) J. S., a c) J. S., všech zastoupených JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, za účasti 1) H. S., zastoupené JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 624 00, a 2) DRUŽBY, stavebního bytového družstva, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, identifikační číslo osoby [IČO], o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 55/2013, o dovolání H. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 242/2017-192, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 18 Cm 55/2013-149, určil, že L. S. byla ke dni 6. 12. 2004 členkou DRUŽBY, stavebního bytového družstva, a nájemkyní bytu č. 14 o velikosti 2+kk ve 4. podlaží domu v B., v katastrálním území S. L. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání H. S. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
H. S. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Opírá-li dovolatelka přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o „§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ a dovolací důvody o „§ 241a odst. 1 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.“ – tedy zjevně (byť nepřesně) o úpravu přípustnosti a důvodnosti dovolání dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – opomíjí, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Má-li být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět usnesení sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Z obsahu dovolání lze usuzovat, že dovolatelka přípustnost dovolání odvozuje od otázky rozsahu zjištění skutkového stavu pro potřeby náležitého znaleckého posouzení duševní poruchy převodce (zde L. S.), poukazujíc v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit.
Poukaz dovolatelky na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 však není přiléhavý; odkazované rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci.
Ve věci řešené označeným rozsudkem byla důkazní situace ohledně duševní poruchy převodce rozporná; nebylo postaveno najisto, zda povaha duševní poruchy je neměnná, a znalci připustili, že psychický stav převodce se mohl v průběhu času měnit. Nejvyšší soud v této věci konstatoval, že odvolací soud učinil závěr o jednání v duševní poruše (nesprávně) na základě pravděpodobnosti.
V projednávané věci naproti tomu odvolací soud opřel své rozhodnutí o zdravotní dokumentaci, z níž se podává, že L. S. byla ke dni 10. 11. 2004, kdy na H. S. převedla práva a povinnosti vyplývající z jejího členství v družstvu, stižena střední až těžkou demencí, přičemž šlo o stav trvalý a neměnný, vzniklý nevratným poškozením mozkové tkáně. Za této situace není (nemůže být) skutkový závěr ohledně duševní poruchy, který učinil odvolací soud, založen na tzv. pravděpodobnostním úsudku.
Postup odvolacího soudu (jakož i jeho závěry) se tudíž judikatuře Nejvyššího soudu nepříčí.
Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky dovolatelky, podle kterých odvolací soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, jež byly (dle jejího názoru) nezbytné k objasnění skutkového stavu, čímž se měl dopustit tzv. opomenutí důkazů.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je výhradně na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil; samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005).
V projednávané věci odvolací soud shledal dovolatelkou navrhované důkazy jako nepotřebné k prokázání skutkového stavu a tento svůj závěr také řádné zdůvodnil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Filip Cileček předseda senátu