Plný text
27 Cdo 2426/2022-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem [adresa] PSČ 602 00, identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenční správkyně dlužníka S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 500 03, o zaplacení 1.116.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 114/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 198,199/2020-485, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.826,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 5. 6. 2015 domáhá po žalovaném zaplacení 1.116.000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 38 Cm 114/2016-386, ve znění usnesení ze dne 26. 3. 2020, č. j. 38 Cm 114/2016-397, vyhověl žalobě (výrok I.), uložil žalovanému nahradit náklady řízení žalobkyni a České republice (výroky II. a III.).
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2018, č. j. 38 Cm 114/2016-285, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 128/2018-310, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů státu – České republice (třetí výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ či „občanský soudní řád“), odmítl jako nepřípustné.
[6] Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu tyto (dle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky:
1) Je možné, aby odvolací soud nařídil další jednání za účelem dalšího prokazování ve věci, a to výslechu svědka, a následně pouze konstatoval odkaz na předchozí jeho výslechy a výslech za účelem dalšího dokazování již neprovedl a následně vydal konečné rozhodnutí ve věci?
2) Je možné, aby se domáhala právní ochrany osoba, která porušila právní povinnost, a na této skutečnosti následně staví svoji ochranu v probíhajícím řízení a odvolává se následně na důkaz, jež v rámci svého protiprávního jednání zmařila?
3) Je možné, aby soud rozhodoval v téže věci „podvakrát“ protichůdnými rozhodnutími ve věci?
[8] První otázkou dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který na jednání dne 23. 3. 2022 předvolal svědky M. V. (dále jen „M. V.“) a M. D. (dále jen „M. D.“), avšak vyslechl pouze M. V., zatímco M. D. (který se z jednání omluvil) nevyslechl (neboť dospěl k závěru, že jeho výpověď by byla nadbytečná, jelikož výpověď M. V. dostatečně objasnila skutkový stav věci).
[9] Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
[10] Konstatoval-li odvolací soud, že svědectví M. V. bylo pro zjištění skutkového stavu postačující, pročež odpadl důvod opětovně vyslýchat M. D., naplnil tím jednoznačně, určitě a srozumitelně i požadavek vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (jak byl požadavek formulován například v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, respektive v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018).
[11] Ani druhá otázka dovolání přípustným nečiní. Odvolací soud žalobu zamítl na základě svého skutkového zjištění, že žalovaný použil prostředky ve výši 1.116.000 Kč na uhrazení splatného dluhu společnosti S., a neporušil tak péči řádného hospodáře. Porušením daňové povinnosti, kterou argumentuje dovolatelka, se odvolací soud vůbec nezabýval. Dovolatelka tak při formulaci otázky vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci. Na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
[12] Konečně ani třetí otázka nemůže přípustnost dovolání založit. Formálně vzato na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť v projednávané věci soud dvě protichůdná rozhodnutí nevydal. Prvním rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, zatímco druhým rozhodnutím odvolací soud žalobu zamítl.
[13] Obsahově dovolatelka ve vymezení své třetí otázky brojí proti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem a proti způsobu, jakým hodnotil důkazy. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[14] Hodnocení důkazů pak se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007).
[15] Dovolatelkou tvrzené (údajné) vady řízení (například tvrzení, že „jednání před odvolacím soudem nepřineslo ze strany žalovaného žádných nových důkazů i přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. …“) dovolání přípustným učinit nemohou. Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a tak žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[17] Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 27. 7. 2022) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 13.080 Kč a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.746,80 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 15.826,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 9. 2022
JUDr. Filip Cileček předseda senátu