Plný text
27 Cdo 2690/2025-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně TK Hobby Centrum Teplice s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 415 01, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Pavlem Jiráskem, DiS., advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 415 01, proti žalovanému Ing. T. K., zastoupenému Mgr. Lukášem Liškou, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, o zaplacení 899.190,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 46/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 4 Cmo 274/2024-71, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23. 2. 2024 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení náhrady škody ve výši 899.190,40 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 377.718,40 Kč ode dne 3. 2. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 521.474 Kč ode dne 3. 2. 2024 do zaplacení. Škodu měl žalovaný žalobkyni (jakožto její jednatel) způsobit tím, že v rozporu s péčí řádného hospodáře neúčelně zahájil a neúspěšně vedl tři soudní řízení, v jejichž důsledku musela žalobkyně nahradit náklady řízení.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem postupem podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného usnesením ze dne 13. 6. 2024, č. j. 68 Cm 46/2024-38, aby se ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k žalobě; současně jej poučil o následcích nevyhovění výzvě (vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.) [dále též „kvalifikovaná výzva“]. Kvalifikovaná výzva byla žalovanému doručena do datové schránky dne 13. 6. 2024.
[3] Vyjádření žalovaného učiněné ve 30denní lhůtě prostřednictvím advokáta nepovažoval soud prvního stupně za vyhovující, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 30. 7. 2024, č. j. 68 Cm 46/2024-43, jímž žalobě vyhověl.
[4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Závěr odvolacího soudu, podle něhož nejsou v projednávané věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, ve výsledku odpovídá ustálené rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně jednoznačných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (exceptiones non sunt extendendae, exceptiones sunt strictissimae interpretationis). Naopak rozšiřující výklad je namístě tam, kde jde právě o uplatnění ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu a na soudní ochranu formou řádně vedeného soudního řízení.
2) Jakkoliv dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, musí být i v takovém případě obecná pravidla spravedlivého procesu aplikována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
3) Odpoví-li žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu tak, že žalobcův nárok neuznává, a projeví-li zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Naopak shledání nedostatečné „kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou.
Srov. za všechna rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV.ÚS 1252/16, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, či ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20.
[7] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím se řízení nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Petr Šuk předseda senátu