Plný text
27 Cdo 2728/2023-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. J. K., CSc., bytem [adresa] . Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 186 00, o zaplacení 231.581,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 Cm 91/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 150/2022-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.567,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 3. 12. 2019 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 231.581,90 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 363/2017, v němž žalovaný jakožto jednatel společnosti Písek – Dobříň spol. s r. o. (identifikační číslo osoby [IČO]; dále jen „společnost“) podal zjevně neodůvodněnou žalobu proti žalobkyni (dále jen „žaloba“), čímž porušil povinnost vykonávat funkci jednatele společnosti s péčí řádného hospodáře, pročež za zaplacení nákladů řízení ručí podle § 159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 67 Cm 91/2022-337, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 231.581,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Jedná se přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022, uveřejněným pod číslem 29/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 29/2023“), zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 13 Co 97/2021-272, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 10. 2020, č. j. 17 C 370/2019-236, a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné odmítl, jelikož nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice:
1/ „do jaké míry ovlivňuje očekávání předpokládaného úspěchu či neúspěchu ve věci při podání žaloby za právnickou osobu případnou budoucí povinnost k náhradě škody tím právnické osobě vzniklé“, a
2/ „zda pod „zřejmě bezúspěšné uplatňování práva“ ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. spadají situace, kdy žalobce uplatní u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení s vědomím, že dílčí otázka týkající se předmětného nároku byla řešena v jiném, typově odlišném řízení“.
7. Prostřednictvím dovolacích otázek dovolatel namítá nesprávnost názoru odvolacího soudu, podle kterého žaloba představovala zřejmě bezúspěšný výkon práva, v němž lze spatřovat porušení povinnosti péče řádného hospodáře.
8. Dovolatel namítá, že o „zřejmě bezúspěšné uplatňování práva“ jde zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že návrhu účastníka nemůže být vyhověno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005, ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1506/2009, a další). O takový případ se podle dovolatele v této věci nejedná.
9. Podání žaloby nemohlo představovat zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jelikož vznik škody spočívající v povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení nemohl dovolatel předpokládat. Závěr odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí tudíž odporuje § 12 o. z., podle něhož se každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc, tedy v tomto případě u soudu.
10. Odvolací soud dle dovolatele pochybil, když vycházel z toho, že související rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1376/2014 (dále jen „související rozhodnutí“), „představuje důvod, proč mělo být podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení zjevně bezúspěšné“, jelikož s ohledem na toto rozhodnutí dovolatel podle odvolacího soudu nejednal při podání žaloby informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. Dovolatel namítá, že v řízení, jež vyústilo k vydání souvisejícího rozhodnutí, nebyla posuzována důvodnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž vyloučení ve výroku specifikovaných dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice z konkursní podstaty společnosti. Nadto společnost nebyla účastníkem předmětného řízení.
11. Dovolatelem předestřené právní otázky však přípustnost dovolání nezakládají, jelikož při jejich řešení odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. K péči řádného hospodáře se z judikatury Nejvyššího soudu podává:
1/ Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněný pod číslem 131/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 131/2017“), či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012].
2/ Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání [viz R 131/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 88/2019“)].
3/ Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či R 88/2019).
4/ Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016).
5/ Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).
13. V R 29/2023 pak Nejvyšší soud s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, k předvídatelnosti škody při porušení péče řádného hospodáře, uvedl, že:
1/ Posouzení objektivní předvídatelnosti vzniku škody člena statutárního orgánu, který porušuje povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, spočívá v řešení otázky, zda imaginární „rozumně pečlivý“ správce (hospodář) mohl rozpoznat riziko vzniku škody.
2/ Je běžnou zkušeností, že v občanském soudním řízení vznikají jeho účastníkům náklady a že procesně neúspěšnému účastníku soud obvykle uloží zaplatit účastníku, který měl ve věci úspěch, náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení (srov. § 137 násl. o. s. ř.). Skutečnost, že podání žaloby může vést ke vzniku škody v podobě vzniku dluhu na náhradě nákladů řízení, tak může být ze (subjektivního) pohledu účastníka řízení překvapivá, v žádném případě však nelze uzavřít, že by vznik takové škody byl objektivně nepředvídatelný.
3/ Jinak řečeno, aby člen statutárního orgánu (jednatel) při podání návrhu na zahájení soudního řízení za společnost dostál standardu péče řádného hospodáře, musí vycházet z toho, že v případě jejího neúspěchu v řízení může společnosti vzniknout povinnost nahradit protistraně její náklady.
Srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod číslem 48/2017 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2124/2020, ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 580/2021, či ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 711/2021.
14. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, podle něhož v souvisejícím rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že žalobkyně nabyla dobývací práva řádně, na základě smlouvy ze dne 8. 6. 2001, dobývací prostory tudíž užívala oprávněně. Ostatně i v důsledku vydání souvisejícího rozhodnutí byla údajná pohledávka společnosti na vydání bezdůvodného obohacení insolvenčním správcem společnosti vyškrtnuta ze soupisu majetkové podstaty společnosti jako neexistující.
15. Z toho odvolací soud dovodil, že dovolatel při výkonu funkce jednatele společnosti porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tím, že podal proti žalobkyni žalobu o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání dobývacích prostor, ačkoli si musel být vědom existence souvisejícího rozhodnutí, a společnosti v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda spočívající v povinnosti nahradit náklady řízení. Dovolatel byl povinen škodu nahradit, a pokud ji nenahradil, ručí žalobkyni jako věřiteli společnosti za zaplacení nákladů řízení, neboť žalobkyně se plnění na společnosti nemůže domoci (§ 159 odst. 3 o. z.).
16. Tyto závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Na výše uvedeném nic nemění ani námitka dovolatele, že společnost nebyla účastníkem řízení, jež vedlo k vydání souvisejícího rozhodnutí, a toto tudíž není vůči společnosti závazné. Dovolatel totiž opomíjí, že účastníkem řízení byla společnost A. G. Service s. r. o. (identifikační číslo osoby [IČO]), od níž společnost údajnou pohledávku nabyla.
18. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání žalovaného odmítnuto, a tak žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
20. Náklady dovolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. 8. 2023) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 9.260 Kč, a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. S náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.007,60 Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného celkem 11.567,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu