Plný text
27 Cdo 31/2024-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce D. S., zastoupeného Mgr. Ivetou Kubicou Magnuskovou, advokátkou, se sídlem ve [adresa] proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu ve Frýdku - Místku, se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 702 00, o zaplacení 253.793,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 36/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2023, č. j. 11 Co 103/2023-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 9 C 36/2020-99, zamítl žalobu o zaplacení 253.793,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl žalobce po celou dobu členem žalovaného a nájemcem družstevního bytu, v důsledku čehož byl povinen platit nájem a platby spojené s užíváním družstevního bytu a takto zaplacené platby nepředstavují skutečnou škodu, odpovídá (soudy nižších stupňů i dovolatelem citované) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z té se podává, že na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na nabyvatele přechází též práva a povinnosti vyplývající z dosavadního nájemního vztahu (právo nájmu družstevního bytu); daný nájemní vztah nezaniká, ale namísto nájemce do něj vstupuje nabyvatel členského podílu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněné pod číslem 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 7/2015“).
[5] Uzavřel-li dovolatel dne 6. 5. 2010 s převodcem J. R. smlouvu o převodu členských práv a povinností (včetně práva nájmu družstevního bytu) v žalovaném družstvu, vstoupil do postavení nájemce, na něhož (mimo jiné) přešly práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a předchůdcem dovolatele (převodcem), tj. i právo družstevní byt užívat a povinnost platit nájemné a zálohy za služby dle stanov žalovaného.
[6] Ostatně sám dovolatel vycházel z toho, že je členem žalovaného bytového družstva a je oprávněn družstevní byt užívat. Uvedené potvrdil i Vrchní soud v Olomouci, který (k žalobě dovolatele) usnesením ze dne 2. 6. 2016, č. j. 5 Cmo 199/2015-305 (na č. l. 41-44), určil, že dovolatel je členem žalovaného s právem nájmu k družstevnímu bytu.
[7] Jakkoliv žalovaný (vycházeje z tehdejšího stavu judikatury) měl za to, že převodce nebyl v okamžiku uzavření převodní smlouvy členem žalovaného, a proto se jím nestal (nemohl stát) ani dovolatel, žádné kroky, jimiž by bránil dovolateli v užívání družstevního bytu, neučinil. Měl-li dovolatel za to, že mu žalovaný odmítnutím uzavření nájemní smlouvy brání v užívání družstevního bytu, měl (a mohl) uplatnit právo na poskytnutí slevy, popř. právo na prominutí nájemného (úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu); srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 869/2017, či ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2177/2021, uveřejněný pod číslem 17/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[8] Vycházel-li dovolatel (správně) z toho, že je členem žalovaného a nájemcem družstevního bytu a hradil-li řádně nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu, plnil toliko své smluvní povinnosti (povinnosti člena bytového družstva); takto zaplacené částky tudíž nepředstavují skutečnou škodu jemu vzniklou.
[9] Nejvyšší soud si je vědom toho, že se oba účastníci projednávané věci ocitli v obtížné situaci v důsledku změny judikatury a s tím spojené změny výkladu právních předpisů. Žalovaný nejprve vycházel ze závěrů starší judikatury, jde-li o okamžik zániku účasti člena bytového družstva, je-li jeho družstevní podíl postižen exekučním příkazem (následně změněné rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2827/2012, uveřejněným pod číslem 109/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), díky čemuž měl za to, že převodce (jehož podíl byl postižen exekučním příkazem) nebyl ke dni převodu družstevního podílu na dovolatele členem žalovaného. A posléze vycházel žalovaný ze starší judikatury (následně změněné R 7/2015), podle které dohodou o převodu družstevního podílu nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu a je nutné uzavřít novou nájemní smlouvu.
[10] I kdyby však bylo možné uvažovat o tom, že se na projednávanou věc nevztahuje obecný princip incidentní retrospektivy, podle něhož výklad právních předpisů přijímaný v rozhodovací činnosti soudů zásadně dopadá na všechny dosud neukončené případy, a že jsou zde závažné důvody, pro které by takový přístup neměl být aplikován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, odst. 64, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1354/2023), nemohlo by to ničeho změnit na posouzení žalobou uplatněného nároku. Částky zaplacené dovolatelem (jakožto členem žalovaného a nájemcem družstevního bytu) nemohou představovat škodu ani bezdůvodné obohacení žalovaného. Měl-li dovolatel za to, že mu žalovaný nezákonně brání v užívání družstevního bytu, měl – jak zdůrazněno výše – k dispozici právní nástroj v podobě práva na prominutí nájemného.
[11] Nelze vyloučit, že dovolateli mohla v důsledku této situace (a jednání žalovaného, jakkoliv v danou dobu opodstatněnému, resp. vycházejícímu z tehdejší judikatury) vzniknout škoda např. proto, že musel vynakládat další prostředky za užívání jiného bytu. Tuto škodu ovšem dovolatel netvrdí a právo na její náhradu neuplatňuje. Ostatně ze skutkových tvrzení samotného dovolatele plyne, že družstevní byt neměl v úmyslu užívat sám, ale hodlal jej dále podnajímat.
[12] Lze dodat, že ustálené judikatuře Nejvyšší soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobou uplatněná částka nepředstavuje ani ušlý zisk, vzniklý tím, že dovolatel nemohl družstevní byt podnajmout (srov. za všechna rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod číslem 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2963/2009). Nebyl-li žalovaný povinen udělit souhlas s podnájmem družstevního bytu, nelze ani uvažovat o tom, že nemožností uzavřít podnájemní smlouvu dovolateli ušel zisk (ostatně dovolatel ani netvrdil, že by měl reálnou možnost družstevní byt podnajmout).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Petr Šuk předseda senátu